Ve středu se sešlo 9 borců připravených vyrazit do po úterní bouřce zmáčeného terénu. Olaf navrhoval chodovské výsypky a Božíčany, ale už ani nevím proč, byl přehlasován a jako cíl byla určena Andělská hora. Kulda s Jéňou se ale nedali zmást a nenechali si ujít svou tradiční spanilou jízdu směr Loket. Od Sršáně jsme měli příslib dobré večeře, tak jsme mohli neohroženě vyrazit. Přes Drahovice a dále po zelené jsme se dostali za Pražskou silnici, kde jsme chvíli váhali, jestli pokračovat po bahnité zelené směr golfák, nebo po červené spíše šotolinové Spodní jezdecké cestě. Jelikož Olaf byl nepsaný trasér, jeho rozhodnutím jsme vyrazili po červené a po 2 km jsme stejně museli odbočit prudce doprava na golfové hřiště. Po cca 200 výškových metrech jsme se opět napojili na zelenou a po klíšťatové louce jsme valili na Andělku. Zde si Míra vzpomněl, že musí doplnit duši svého kola, tak jsme při čekání zakotvili u nového občerstvení, které tam je údajně nakonec už tři roky. Plzeňský za 37 Kč v chlazených půllitrech byl dobrý důvod se na chvilku zastavit. Po čtvrt hodince jsem nasedli na bajky a po žluté přes Štichlův mlýn se spustili dolů k řece. Cesta se však zrovna přestavovala z krásného přírodního sjezdu na makadamovou noční můru. Šutry s frakcí 63 – 350 mm z nás dokonale vytřásli duši a jenom jsme se modlili, aby kolo na kamenech „plavalo“ správným směrem. Neodpustím si vzdělávací vsuvku J „Název makadam se odkazuje na skotského stavebního inženýra Johna Loudona McAdama, který kolem roku 1800 vynalezl a aplikoval nový způsob výstavby silničního povrchu.“ Dost mojí profesionální deformace... V Šemnici jsem po přejetí Ohře nastoupili na novou hájvej, Olaf nás seřadil do šiku a jak při Závodu míru jsme letěli na Hubertus. Ani se nepřibrzdilo a odbočili jsme doprava směr Všeborovice. Na závěr nám Mára naordinoval svůj Dalovický sjezdík a dorazili jsme k Sršáňovi. Téměř okamžitě jsme byli obslouženi vynikajícími bramboráky s čínou (ani jsem nestačil zdokumentovat) a někteří se dorazili ještě klobáskami a kolem 10 jsme vyrazili k domovu. Nejspokojenější s trasou byl dneska určitě Itsbina. Má totiž tolik kol, že je nestačí servisovat a musel tak nakonec odjet trasu na vypůjčeném trekovém kole od dcery.
Capouš