BLOG

Na pátek 15. 11. byl trošku netradičně naplánován sezónu ukončující výjezd na Hadí horu spojený s kolaudací nové Olafovo chatky Dřevomorka a připomenutí Gadžiho 50, kterou by příští týden slavil. Původní sobotní termín totiž kolidoval s Hájeckým plesem v nově otevřeném kulturáku a s Burákovo Bloudem. Pátek se tak podepsal na trošku slabší účasti, i když příště prosím o uvěřitelnější omluvenky - jakože doktor sloužící v pátek ve 2? A teď tu o červené karkulce.... No každopádně se nás ve Žďáru u Subterry sešlo devět borců připravených zdolat necelou tisícovku vysokou horu. Nemilým překvapením bylo nefunkční bistro, které je definitivně zavřené a je k pronájmu. Takže bez osvěžení jsem začali stoupat, po chvíli nás dojel Mára a na rozcestí Pod Kozím vrchem na nás čekal Seb. Po modré jsme sjeli na Panoramu a následně po žluté jsme pelášili k bývalému dolu Bratrství. Vzhledem k časové tísni jsme snad jen dvakrát zastavili na tekutý dopink a pomalu se vydrápali od Jáchymovské sjezdovky k Moseru, odkud už to bylo jen co by 1400 m kamenem dohodil k prvnímu cíli cesty. Na Hadí hoře jsem v tuto roční a denní dobu byli nepřekvapivě sami, tak nás nikdo nerušil v občerstvování. Z báglů se začaly vybalovat klobásky, sýry, slané listové štrůdly, ale hlavně Víťa z baťohu velikosti na paragliding vyklopil nejméně dvě tři kila tlačenky s cibulí a octem. Z utajeného místa se vykopaly uleželé kořalky a během vzpomínání na Gadžiho zatím Kulda vyměnil pamětní "Géčko", protože původní neustálo krušnohorské podnebí a začalo podléhat korozi. Teplota těsně nad nulou a nezastavitelný čas nás donutily hodit na sebe vše, co se podobalo oblečení a vyrazit po žluté směrem Jahodovka, těsně před ní odbočit a po žluté úvozem dojet na Božák a rovnou zakotvit v restauraci Hranice. Po rozmrznutí, nějakých pivech a jídlu jsme chvilku přemýšleli, že zůstaneme na promítání filmu o Marošim "Ten, co slaví každý den" a následnou živou hudbu. Ale stačil jeden pohled do Kuldovo smutných laních očí, který měl neoprávněný strach, že jeho řemeslné pivo chladící se již u chaty přijde vniveč. Nekalé myšlenky byly zažehnány, opět jsem se na sebe naházeli hadry a přejeli k Olafovo znovuzrozené Dřevomorce, která vstala jak Fénix z popela. Ostřížím zrakem jsme zhodnotili proběhlou rekonstrukci a hlavně nás uchvátilo tesařské umění maníka někde od Budějovic. Dorazili další opozdilci a nás čekalo překvapení v podobě přijetí Franty do naší rodiny. Půl litru pupkaního hlenu vymlasknul za minutu a byl náš. My jsme ho podpořili trošku menším obsahem pupkaní laskominy a ofiko zakončili sezónu. Pak už nás Kulda zásobil výborným  domácím hájeckým pivem. Pivovarnictví se studuje 5 let na VŠCHT v Praze, ale Kulda to bravurně zvládnul metodou pokus a omyl za rok! Hoši, bylo to krásné!

Zdar Capouš

Aloha 🤙
     tak je to tam 🤩💪🍾🍺🇨🇿
…..splnění bláznivého snu jednou si proběhnout  magickou cilovou rovinkou na slavné Ali‘i Drive s těmi nejlepšími Ironmany na světě …. ta cesta trvala 10 let a rozhodně stála za to….
atmosféra byla neskutečná ….samotný závod byla odměna … počasí celkem milosrdné - sice 29C , ale většinou  zataženo 
🏊‍♂️Plavání mi sedlo…. průzračná voda…..na začátku pár klasických kopanců a ran při boji o pozice než se startovní pole natáhlo…..chvilku s námi plavali i delfíni🤩  ( a bohužel i žahavé medúzy).. a nakonec jeden z mých nejlepších časů (bez neoprenu)
🚴‍♂️kolo prvních 40 km letělo …vítr v zádech… pak chvilkama pověstný hawajský boční vítr a před obrátkou 10 km protivítr jako kráva .. to byl trochu boj …. Nicméně ještě na  100km průměr 32km/h….a pak najednou zeď 🤔….přestalo to jet  ačkoliv jsem do toho bušil co to šlo .. fyzicky jsem byl OK…... začali mě všichni předjíždět a padal průměr ( až na konečných 28 km/h)…. myslel jsem, že je to daň za to vedro nebo vichr… až v depu jsem zjistil, že jsem jel na poloprázdném přední kole( pomalý defekt)🙈… to mě trochu psychicky i fyzicky nalomilo 
🏃‍♂️na běh jsem tedy zařadil úsporný režim , protože už bylo jasný že časově to bude bída a stejně se mi vybily hodinky😅( ale kvůli rekordu jsem sem stejně nepřijel) …. cílové 2 km už jsem radostí nevnimal… a finiš line na Ali Drive??? …NEVER FORGET

Mahalo Hawai🙏

Cesta na Havaj

Moje cesta na Havaj za Olafem podpořit ho na poslední vydřenej triatlon začala vcelku dobře. Letadlo letí v šest ráno , jedu v půl druhy abych tam byl včas . Odbavím se a vlezu do letadla, v šest začne pilot tůrovat motory a já z se těším až se za 23 hodin ocitnou na Havaji. V 6:05 přijde hlášení , ze bude let asi o 40 minut opožděný kvůli mlze v cílový destinaci. Kouknu na letenku, v amstru mám skoro dvě hodiny, tak to klapne. V 6:40 přijde další hlášení , ze musíme počkat dalších 35 až 40 minut, tak pojímám podezření, ze se blíží průser. Taky že jo. V amstru jsem měl 3 minuty na přestup , takže je jasný ze letadlo do Seattlu je v prdeli. Jestli tohle vyřizování někdo zažil tak víte jakej je to vopruz. Posílali mě od jedný přepážky ke druhý jen aby se mě zbavili. Po třech hodinách stání ve frontách a dvou pivech se mi podařilo přebukovat let na další den , takže po devíti hodinách v amstru na letišti sedam do letadla do Paříže abych ráno odletěl do LA a pak na Havaj. Noc jsem strávil poklidně v hotelu , ranní taxík byl přesně na osmou v hotelu a teď už mám jen trochu strachu o tašku jestli ty přesuny trefila. Ale to zatím nemám jak zjistit, až v LA. 

Jedenáctihodinový let j trochu vyčerpávající , ale s lehkým zpožděním dorazil a po několika kontrolách bezpečnostních a imigračních úředníků jdu k výdeji zavazadel , kde po patnácti minutách vyjede taška , tak si říkám , že o den později, ale přeci jen závod stihnu. Rychle najdu gate, stačím dobít telefon a stojím před branou na boarding a čekám na svoji zónu. Ještě si ten gate fotím aby bylo vidět ceduli Kona a říkám si TEĎ už se nemůže nic stát, za šest hodin vysedám na Havaji. 

Že nemůže?!?! 

Jdu do brány, týpek pípá lístek a říká počkej, ještě jednou neprošlo to. Neprošlo to ani podruhý, tak mě posílá ke kolegyni a odbavuje dál. Kolegyně pípá taky, pak telefonuje a po několika kurevsky dlouhých minutách mi říká , ze nějaký pokus o bukování tam z amstru byl, ale neprošlo to, takže mám smůlu. Jediný co pro mě muže udělat je, že zavolá do letadla jestli je tam místo, zacvakam letenku a můžu letět. jedno poslední se našlo, vytáhnou kartu a o 216 dolaru lehčí mažu do letadla který na mě naštěstí pár minut počkalo. 

Posledních šest hodin uteklo rychle a jdeme na přistání. Tam po devětačtyřicetihodinový cestě potkávám Olafa s Dášou a začínám se těšit na triatlon. 

Teď už sedím v amstru na letišti na cestě zpátky , tak do zavíračky hájecký hospody už snad budu doma. 

Kulda

Středa byla ve znamení návštěvy u Luba, který si aspoň jednou za rok dopřál luxus se večer nikam netrmácet domů. Na startu byla hojná účast, dovolenkujícího se Sršáně zastoupil u výčepu mladej Kalenda, který s úlevou přijal informaci, že se do Úlu už vracet nebudeme. Všechny přítomné překvapil Honza Gazza novým účesem, dle Dykota ve stylu á la Marvan z Plaveckého mariáše. Ale omládnul nám chlapec! Před šestou jsme se zvedli a vyrazili směr Velas. S přibývajícími nastoupanými metry peloton postupně řídnul a další ztrátu utrpěl na kořenovce, kde Dykot o šutr sešrotoval přehazovačku tak, že musel pěšmo domů k mámě. Lubo se jí snažil rozchodit, protože měl strach, že mu doma zbyde moc jídla (ale jak budoucnost ukázala, my jsme se s tím popasovali na výbornou!). Pokračovali jsme sjezdem z Ruprechtova, přejeli silnici a Lubo nás nirvánovitou fantastickou cestou necestou provedl od Děpoltovického rybníka směrem k Mezirolí a my si tak spravili chuť po předchozí středeční asfaltové agónii na Horní hrad. U Luba jsme se sešli s odpadlíky a netrpělivě čekali na opulentní hostinu. Obložený teplý i studený předkrm s domácím chlebem, následovaný bryndzovými a kapustnicovými haluškami a zakončený legendárními buchtičkami s vínovým šodó by měl mít za následek přejmenování Lukulských římských hodů na Uhrinovsko-mezirolskou žranici. (Mimochodem, když už jsem to včera nakousli, halušky se dostaly na Slovensko až někdy mezi 14. – 17. stoletím v rámci uzemní migrace Valachů, kteří se z rodného Rumunska vydávali za osídlením nejen na Slovensko, ale i do Polska a Maďarska, na Ukrajinu - toť výcuc z webu).  Byl s námi i Krči z Tukanů a hlavou se mu honilo, jestli je možno okamžitě přestoupit do Pupkanů, páč takové hody ještě nezažil. Náš výživový poradce Míra nám vysvětlil, jak nasávat jídlo všemi smysly, až měl jemnou... :-) Chudák Olaf musel ještě doma večer spořádat krabičkovou dietu, protože výživový plán se přece musí dodržovat! Mezi jednotlivými chody jsme řešili, co bude místo zimních florbalů. Olaf neúnavně prosazuje virtuální kola na Rouvy, ale byly i návrhy na zavedení pupkaního Prostřena. Na to ale že máme ještě pár let čas... Ať ale budeme dělat cokoliv, středeční večer v Evropáku by měl být zachován. Po dvaadvacáté hodině se postupně začalo osazenstvo zvedat a vyrážet vstříc domovům. Lubo díky !!!

Zdar Capouš

Jojo, i na kole jsme byli...

Předkrm před...

...a předkrm po 5 minutách

a žereme...

v kuchyni se kmitalo o sto šet

Úsměvy na tvářích mluví za vše :-)

šódo se jelo i po panákách