Flo VII. - Mlátička

FLO č. VII
Žlutí : kapt. Fanda, Michal, Sršáň, Jarda, Mlátička
Červení : kapt. Olaf, Lubo, Mára, Martin řečený Koumes, Martin řečený Tomáš

Píšu report, protože ho asi nikdo nenapíše, ač si ze zápasu pamatuju jen pocit absolutního zmaru a bolesti, nepamatuju si výsledek ani kolik kdo dal gólů, nejsem si jistý ani tím, kdo s kým hrál.

Do historie vstoupí už samotný draft, alespoň tedy z mého pohledu, kde jsem se cítil stejně jako sedláci u Chlumu, Bonaparte u Waterloo a já při prvním pokusu o ztrátu panenství. Při draftu chyběli oba Martinové s tím že dorazí možná později, možná vůbec, což by ve světě, kde bylo ještě všechno v pořádku mělo snížit jejich hodnotu. Poměrně rychle se rozebrali dobří hráči, průměrní hráči, podprůměrní hráči, invalidé a jeden nepřítomný hráč. Pak začalo ticho, jednotky až desítky minut trvající ticho, pohledy do země a diskuse šeptem, což jsem sledoval já, sám, zcela osamocený a opuštěný na lavičce. Dlouho, velice dlouho, vybíral Olaf na lavičce mezi mnou a nikým, aby potom vybral nikoho. I za cenu toho, že bude hrát ve třech proti pěti. A, bohužel, se nakonec tato taktika ukázala jako správná.

Před začátkem se mi při pohledu na červené – dva postarší prošedlé obtloustlé ortopedy a naspeedovaného podtatranského Ježka Sonica – zdálo, že musíme snad i vyhrát i při kombinaci žlutý dres, já a sršeň. Ošklivá mýlka. Navíc se dobrák Michal nabídl, že do příchodu Nikoho č. 1 nebo 2 bude hrát se soupeřem, asi doufal, že se v tom týmu chytí a vydrží až do vítězného konce, navíc hned z prvního nájezdu dal skoro gól.

Dál už to bylo takové normální jako obvykle. Lubo se pohyboval po hřišti rychleji než byly schopné mé krátkozraké astigmatické gerontoidní oči zachytit, tu se teleportoval do obrany, tu do útoku, byl schopen prostřelit pět bránících hráčů a skládal tam gól za gólem. Mára, který normálně dýchavičně postává při středu hřiště, běhal jak čečetka, spravedlivě nahrával našim i svým útočníkům na góly, sám asi taky něco dal, Koumes si nacházel krásné volné pozice za mými zády a dostával jednu přihrávku za druhou, kterou zkušeně proměňoval – a moji obránci se drželi dřívější taktiky – Koumese nebraňte, stejně nedá, a zarputile jí neopustili ani po jeho sedmém gólu. Olaf, který z krabičkové diety narostl přesně do plochy branky, nepropustil skoro nic, pravda náš útok se rozhodl mu způsobit víc bolesti než gólů a velice úspěšně trefovali všechny části jeho těla.

U žlutých se moc nedařilo vlastně nic, do brány většinou nespadla ani třetí dorážka, hráči se při útoku červených měnili všichni na útočníky, při potřebě vypálit na branku byli náhle všichni v obraně. Příčinu neúspěchu nalezli poměrně brzy. Ano, byla to naše prázdná brána, komentáře Když jim tam do tý naší prázdný brány spadne všechno, my se snažíme, co můžeme, a nespadne tam nic, dlouhé vše říkající pohledy a trvalé rady pro mě, brankáře – poté, co přihraju rada Do prdele, střílej na bránu… A poté, co střelím na bránu Do prdele, musíš přihrávat.

Průběh si moc přesně nepamatuju, červení vedli od začátku a postupně to natahovali až na rozdíl asi 5 branek, pak trošku pospali a žlutí se nadechli, dorovnali, chvilku i o branku vedli, ale z mírné nervozity červených nic nevytěžili, zase začali prohrávat až nakonec prohráli o parník, ale čísla si nepamatuju, statistiku připravuje Sršeň.

No a v hospodě Martin řečený Tomáš platil piva, protože není Tomáš ale je Martin, kromě pěti vítězných piv, které potupně z rozhodnutí Olafa platili žlutí. Postupně jsme nacházeli příčiny prohry žlutých, chvíli to vypadalo, že vlastně i žlutí vyhráli při dostatečné kreativitě Sršňova bodování. S průběžnými odchody jednotlivých hráčů padala vina na ty, co odešli, já odešel plakat k mámě jako třetí, tak dál nevím, i když trošku tuším….

Zdar Mlátička