Mallorca na kolech

Konečně se osmičlenná pupkaní silničářská grupa dočkala a 13. března jsme brzo ráno vyrazili na airport Mnichov, abychom nabrali směr Palma de Mallorca. V plánu byl nájezd prvních jarních kilometrů v teple středomořského klimatu. Skutečnost však byla díky bouři Laurence, která pustošila jihozápadní Evropu, od našich romantických představ trochu odlišná. Po přistání na nás „čirou náhodou“ čekal před letištěm mikrobus, který nás dovezl k hotelu (vypadalo to jako náhoda, ale měl jsem ho kluci samozřejmě objednaný… ). Ubytování proběhlo vcelku bez problémů (až na to, že to chtěli znovu zaplatit a potvrzení z bookingu je nezajímalo – musel jsem na mobilu vyhledat v bankovnictví odchozí platbu), a po šampáňu na uvítanou jsme pomalu vyrazili převzít do půjčovny naše silničky. Cestou proběhl oběd, kde jsme nechali objednání na Márovi, našem tlumočníkovi. No, chlapík neustále nosil další a další tapas, jídla, pití, a vlastně jsme teprve začali zjišťovat, cože to ten Mára vlastně objednal. Problém je, že se „náš tlumočník“ učí kastilštinu a na ostrovech je nejrozšířenější jazyk mallorquí, dialekt katalánštiny. Takže od té doby byl výsledek objednávání vždycky takovým překvapením, co vlastně budeme konzumovat.

Půjčení kol proběhlo v pořádku a v plánu bylo vyjet na první kilometry. Ale to bychom s sebou nesměli mít Olafa, který kamkoliv přijede, tak prší, leje a chčije. Od té doby byly na našich mobilech nejnavštěvovanější různé stránky předpovědi počasí, radary, meteorologické aplikace a modlitební knížky. Půlka odvážlivců vyjela v podvečer do Palmy, aby je během 20 km chytila totální průtrž…

V pátek ráno se počasí tvářilo optimističtěji a vyrazili jsme podél pobřeží směrem na východ se závěrečným výjezdem na Puig de Randa. Ujal jsem se role traséra, páč můj nový tachometr Garmin k tomu byl předurčen. Tachometr velikosti tabletu před deseti lety je sice úžasný, ale ty písmena, čísla a šipky na mapě jsou tak malinký, že jsem na ně prostě neviděl. Tachometr zoufale každých deset metrů pípal a snažil se nás vrátit na naplánovanou trasu… Několikrát jsme zmokli a na ikonickém kopci bylo vysloveně hnusně. Cesta nazpátek už byla takovým zoufalým pokusem vyhýbat se dešťovým mrakům a okořeněná Kuldovo defektem. Ale první stovku km jsme zvládli a u večeře bylo vše zapomenuto.

V sobotu byl naplánován výjezd do hor na západě se sjezdem do zálivu Sa Calobra. Busem jsme se nechali dopravit do Incy a odtud vystoupali přes sedlo u Llucu do els Arcs, odkud byl desetikilometrový sjezd do zálivu. Cestou jsem dvakrát píchnul, oprava se vždy protáhla a tento ztracený čas nám pak zoufale chyběl při návratu. Po výjezdu od moře jsme pokračovali přes jezera, okolo nejvyšší hory Mallorky Puig Major a sjeli jsme do Sólleru. Teplota v horách byla kolem 4 °C, takže sjezd byl výživný. Po posledním stoupání nás čekal cca 20 km návrat přes Palmu do hotelu. Cestou pro změnu dvakrát píchnul Kulda a s Martinem a Štěpánem stihli večeři 10 minut před zavíračkou.

V neděli se Kulda probudil s teplotou a knedlíkem v krku, takže zůstal na hotelu. My vyrazili busem do Port de Pollenca, odkud jsme konečně za slunečného počasí vyrazili na Cap de Formentor. Při zpáteční cestě se silnice začala ucpávat autobusy, auty, cyklisty. Vůbec si nedovedeme představit, jak to tam vypadá při turistické sezóně.

V pondělí první většina odletěla večer domů (zůstal jsem jen já a Martin S.), takže jsme stihli asi 55 km vyjížďku přes Palmu se stoupáním na Coll des Vent.

My se v úterý s Martinem vydali na východ a přes Campos jsme pokořili ikonický kopec Sant Salvador. A ve středu za mě nejhezčí vyjížďka z Andratxu přes Banyalbufar do Valldemossy. Slunce, nová silnice, jak z nějakého propagačního materiálu, serpentýny, výhledy na moře, střídavé sjezdy a výjezdy, prostě cyklistická nirvána… Takhle jsme si to asi všichni představovali. Ne, bylo to skvělý, kluci najeli cca 400 km, my s Martinem 600 km a mohu s klidným svědomím říct, že se na Mallorku ještě určitě vrátím(e)!

Zdar Capouš