BLOG

Florbal číslo 20 – Jak se z toho jen vylhat….

Píšu to zase já, I když to pro mne po tom průběhu bude hodně trýznivé, ale nikdo jinej to dělat nechce.

Vzhledem k tomu, že nás bylo devět, tak se v půlce přesouval jeden hráč do druhého týmu, bohužel já, a už jsem pochopil ty transgendery, jak jsou chudáci neukotvení, taky jsem nevěděl, jestli jsem žlutej nebo červenej, připadal jsem si jak kachna s penisem z medvěda, teda spíš jak medvěd s penisem z kachny.

Trošku předběhnu, v hospodě někdy před půlnocí došlo k přerozdělování funkcí v klubu, Koumes jako jeden z mála inteligentů v klubu, ovládající základní násobilku, byl zvolen pokladníkem, a to kolektivní aklamací, už to tak vypadá, že na mně zůstane funkce kronikáře, kterou jsem získal kolektivní proklamací ( …ať to píše ten kokot, když jinak všechno posere…), funkci anketáře získal Skeptik spontální samovolbou (samohana mi přijde taková neuctivá), statistik je Sršáň, protože má kam uložit počítadlo a občasný samozvaný vůdce je ten ortoped, co začal zase trošku hubnout.

Žlutí : kap. Tomáš, Sršáň, Štěpán, Jarda, první prohranou půlku a vítězný rozstřel Mlátička
Červení : kap. Koumes, Olaf, Náměstek, Dykot, druhou prohranou půlku Mlátička

Je to hrozně těžký napsat tak, abych nebyl za kokota, když se první půlka hrála v pěti žlutejch se mnou proti červeným ve čtyřech a skončila 2:6 pro červené a druhá půlka v pěti červenejch – se mnou – proti čtyřem žlutejm bez brankáře a skončila 8:4 pro žluté, statisticky I všemi ostatními pohledy to vypadá fakt blbě, ale zkusím se z toho nějak vylhat.

Takže po rozlosování, kdy u červenejch byl běhavec Náměstek, kulhavej ortoped č. 1 s natrženým zadkem z minule, Koumes a Dykot se zvýšenou spotřebou krabiček a proti nim pavoučí Štěpán, zarputilej bojovník Sršáň, dělovkovej Jarda a namotivovanej Tomáš, no, a bohužel já, to vypadalo dost jasně. Tak, že začne nekompromisní vraždění neviňátek rozzuřeným Herodesem. Byli jsme si tak jistí, že jsme blahoskloně přistoupili na to, že červeným v půlce někoho šoupnem, aby se to aspoň trošku srovnalo.

No, a pak to začalo, buly a první útok neviňátek, gól, naše rozehrávka, odebrání míčku, druhý útok neviňátek, druhý gól, a Herodes začíná dostávat pěkně na prdel. Náš útok i obrana drží svoji blahosklonnost, na bránu v útoku nestřílí – nakonec 4 střely na branku za poločas a z toho dva góly fakt není moc, do obrany se nevracejí, takže půlka gólů, co jsem dostal, byla z útoku tři na nula obránců, až ke konci půlky jsme začali trošku hrát. Červení se překonávají, skvěle brání, výtečně hraje tichý zasmušilý zabiják kapitán Koumes, stínuje naše útočníky, bezchybně rozehrává, Olaf v bráně zase až tak nezhubnul, tak jí skvěle téměř celou vyplňuje, navíc jí prakticky neopouští a nepouští se do rozehrávky, čímž by nám aspoň dal občas nějaký míček, Dykot má několik běžeckých vystoupení, kdy postupuje klusem I několik metrů v kuse, stěny se třesou, podlaha praská a nekompromisně protlačuje míčky ke bráně a do brány, prostě heroický výkon. No a samozřejmě, jak už to v životě chodí, u nás se začali hladat viníci a obvyklí podezřelí a záhy mne také našli. Takže debakl, první půlka končí 6:2 pro červené.

Já jsem myslel, že v takové situaci červení nepotřebují dostat hráče, ale čestňák Sršeň na výměně trval, hlavně asi v naději, že odejdu já. Koumes vybíral poslepu z hokejek a opravdu mě vybral, já se převléknul, na to začali žlutí peskovat, že nemají brankáře a ať jde někdo jinej, tak jsem se zase převlíknul zpátky, načež teprve žlutí vycítili šanci se mne zbavit a já se tedy znovu převlékal do červeného, čímž jsem ztratil dech až do konce zápasu.

No, a pak to běželo stejně jako v první půlce, akorát obráceně – žlutí začali perfektně bránit, že ani nevadilo, že mají prázdnou bránu, začali to tam Olafovi sypat, červení ztráceli síly, Olaf začal občas rozehrávat, já těch několik minut, co mne nechali hrát, běhal zmateně po hřišti jak slepec bez bílé hole, ze všech stran dostával různé příkazy, teda hlavně ať se nijak nedotýkám míčku, a za chvilku mne usadili na střídačku, kde jsem v podstatě dočkal konce. Bylo to potom dost nervózní, nějaké ty hádečky o vysoké hole, nastřelené ruce, faulíky, Náměstek trošku jako normálně pojebával, v práci je to jeho úkol, tak mu to holt zůstává I do hry, jebaní se bránili, prostě normálka poslední dobou. Chvilku žlutí dokonce vedli 10:9, naštěstí červení srovnali a chvilku před koncem jsme přistoupili na remízu a rozstřel. Tam už jsem se žlutým zase v bráně hodil, tak jsem se opět převlékl. Gól mi dal jen nekompromisní Koumes, Dykota jsem vykryl, Náměstek si mě zkušeně položil na levou stranu, jako starý chirurgové pokládají nové sestřičky při první noční službě, a vypálil do pravého horního rohu prázdné branky, ale já mu to špičkou vykopl, jak to občas dělaj ty sestřičky, když si vzpomenou, že vlastně už doma mají starýho, teda našim chirurgům se to nestává, to jsem zažíval jen já jako chirurg v minulém tisíciletí, a Olaf mě aspoň napálil do pravý bradavky tak, že už asi nikdy nebudu kojit. Jedinej červenej gól dal Koumes, kterého potom v hospodě vyhlásili právem za nejlepšího hráče zápasu, nejhoršího nebylo třeba ani vyhlašovat.

No, a žlutý vyhráli, takže já byl žlutej a mám dva body v kapse. A všem se to líbilo, jak to byl hezkej zápas, akorát já byl zhroucenej, protož jak psal Dykot, Mlátička to první půlku posral žlutejm, druhou to posral červenejm a nakonec to v nájezdech ještě posral červenejm, když jim to všechno vychytal.

V hospodě to bylo zase dost komorní, Koumes nešel, protože má doma ženu a jak říkal, příště nepůjde, protože ženu mít doma nebude, Náměstek taky spěchal domů, tak nám účast zachránil aspoň Burák. Ten předváděl složitý pantomimický vtip o nějakým tlustým čurákovi, Dykot říkal, že to je prej o něm.

No a piva byla za své, protože Tomáš zapomněl, že má svátek. Nějak si furt nemůže zvyknout na svoje nové jméno, přestože ho k němu pokřtil sám Sršáň, matka představená dalovického řádu Služebníků Svatého Plzeňského. Tak snad příští rok. Olaf s Dykotem přišli s tím, že jak stárnou a těžknou a blíží se jim důchod, a ten florbal je čím dál víc bolí, že se na to příští rok vykašleme a začnem dělat něco jinýho, třeba chodit s hůlkama. To absolutně rozzuřilo Sršně, a já, ač největší geront, jsem se k němu přidal, přeci jen na tom snad nejsme ještě tak blbě, abychom skončili u zábavy důchodců krátce před přechodem na kryplkáry.

Góly :

Jarda, Dykot, Náměstek  4
Tomáš 3
Sršáň, Koumes  2
Štěpán 1
Olaf, Mlátička  0

Mlátička

Zase píšu report, i když jsem říkal, že by ho měl taky někdy napsat někdo, kdo rozumí florbalu a navíc má paměťové schopnosti alespoň bazálně převyšující úroveň batolete, moje paměť je někde na úrovni novorozence nebo zasloužilého chovance LDN Nejdek, znalosti florbalu jsou na úrovni žížaly, doufám. Ale kluci řekli, já jsem od svých několika manželek a mnoha dcer naučený poslouchat, tak píšu. Moc srandovní to nebude, ortopedi nepřišli, protože mají nějaké ortopedické problémy, tak není z koho si dělat srandu.
Základní sestava v počtu 7 plus opozdilec Fanda dávala tušit, že to bude trošku běhačka. Vypadá to, že už do konce sezony bude účast slabá, snad jen poslední Flo, po kterém se bude projídat voucher, slibuje trošku vyšší čísla.

Nemám počty gólů, já dal jeden, ostatní nevím.

Červení : kap. Skeptik, branka Mlátička, dál Sršáň, Fanda
Žlutí : kap. Lubo, branka Koumes, Náměstek, Tomáš

Po rozlosování jsem měl samozřejmě pocit, že jsme v čudu a jasně prohrajem, statistika je neúprosná a bohužel se téměř nikdy nepletu. Navíc jsme začali ve třech, než za pár minut dorazil Fanda. Nějak jsme tam dotlačili první gól, žlutí odpověděli náměstkovo gólem z druhý půlky, naštěstí ve třech neplatil a tím jsme zahájili sadu několika neuznaných gólů. Za chvilku dorazil Fanda.
Další hra byla klasika, Lubo lítal po celý ploše rychleji než míček, takže si občas mohl přihrát sám sobě, Náměstek taky pobíhal zdatně, občas si urazil nějako ledvinu nebo tak, trošku se poválel po zemi, Štěpán standartně ovládal celé hřiště jen dosahem svých paží, Sršáň se vrhal do akcí za limitem svých sil, Fanda běhal taky zdatně, Koumes obalenej volnejma teplákama a trikem se stal docela prostorově výrazný a zdatně vyplnil většinu branky, Tomáš byl důrazný v obraně, i když ho žlutý kapitán občas trošku popoháněl, no a já jako vždy, stál a seděl jsem v brance rychleji, než si moje tělo přálo, a můj kyslíkový dluh narůstal obvyklým, tedy vysokým tempem, a já hrál svůj hezký kvalitní standart jako vždy, prostě uplně na hovno.
Během první půlky byl náš tlak docela fajn, ke konci půlky jsme vedli asi 5/2, soupeř se sice snažil, ale nějak mu to tam nepadalo, takže to bylo docela hezký. V druhý půli se začali žlutý kluci víc snažit, najednou jim tam pár spadlo, nám došel dech, já už byl v hypoxický krizi, tak už si toho moc nepamatuju, Sršáň už přestal i nadávat, dokonce i Fanda se nějak trošku opotil, zpomalil natolik, že jsem ho byl občas i schopnej vidět, na rozdíl od žlutýho Luba, kterej naopak zrychlil do té míry, že mi začal odebírat míčky z florbalky dřív, než jsem si vůbec stihl uvědomit, že nějakou florbalku, natož míček mám. Tak z toho bylo nakonec asi 7/5 pro žluté a vypadalo to blbě pro nás. Naštěstí nám tam pak dva ještě skočily, tak že konečné skore 7-7.

Vzhledem k tomu, že se nám začaly množit diskuse a reklamace nějakých strkaček, faulů a takových nepodstatných blbin, u těch více testosteronových hráčů ještě neokoralých životem jako já, to znamená u všech, se začali chmuřit tváře a zatínat žvýkací svaly a s tím narůstal počet trefených nosů, očí a varlat, tak jsme rozhodli pro jistotu skončit o pár minut dřív čestnou remízou a jít do trestných střílení. Výsledek mohl být tentokrát trošku jiný pro značné množství neuznaných gólů, Náměstek neuspěl se střelou z druhý půlky, Tomáš neprotlačil gól kopem ani druhý, při kterém mi nejdřív v mém brankovišti přerazil hokejkou dva prsty, na druhou stranu jsme zase uznali Náměstkovi další podle mě kopnutej gól a něco se neuznalo nám, tak to asi bylo spravedlivé. A bylo tam fakt dost zranění, Náměstek si utrhnul ledvinu o mantinel, Lubo přišel o nos, Koumes dostal přímý zásah do oka. Já naopak dopadl tentokrát výjimečně dobře, jen mi Tomáš zlomil prst a Lubo vystřelil sklo z brejlí a roztrhnul obočí, takže blbiny, co se ani nepočítají.

Trestný střílení bylo dobrý, Koumes nechytnul nic a já vyrazil konečkem zlomeného prstu Lubovo blafák a bylo rozhodnuto, vítězství červených.

Je fakt, že si tam chodím hlavně zahrát a na tom, kdo vyhraje, vůbec nezáleží, nejsme přece malé děti, ale když člověk vyhraje, tak je to, do prdele, přeci jen fajn!! Pak tradiční Evropák v hodně smutném počtu, z externistů dorazil jen Krtek, nikdo neměl nic, takže Pomelo bylo tentokrát za svý, a odchod. Nikdo nedodal fotku počítadle, takže góly Mlátička jeden, Náměstek vím jeden nohou, ostatní dali zbytek, ale kdo komu, to fakt nevím.

Jo, a Sršáň vyhlásil nová tři pravidle, která budeme dodržovat.

1. Rohy jsou mrtvá zóna a hráč se tam nesmí obtěžovat, ale už nevím, jestli jenom při hře a nebo i jako soukromě…
2. Hra vysoku florbalkou se počítá až od cca 1 metru, odhadem od Sršňovou bradavek nebo Štěpánovo kolen.
3. …to jsem už bohužel zapomněl 

Jo, a omlouvám se za nízkou vtipnost reportu, snažil jsem se podat seriózní zpravodajství, a za špatnou diakritiku a to, že místo dvojteček jsou lomítka, kopil jsem si noťas od Poláků, a abych ušetřil, tak je s arabskou klávesnicí, sice se na tom nedá psát, ale 390 korun je doma.

Mlátička

Flo. No. 18 : Nejlepší zápas měsíce

Krásnej zápas, plnej emocí, perfektních kombinací, bojovných srdíček, trochu té bolesti, ale hlavně ten skvělý výsledek, fakt to byl nejlepší zápas měsíce. Pravda, také zatím jediný.

Report jsem dostal za úkol já, protože Mára říkal, že stejně dělám v práci hovno, tak ať se nevymlouvám a koukám ho napsat hned dneska. No asi má pravdu, zase tam ale chodím skoro zdarma, tak se to vyrovná.

Sestava:
žlutí – kap. Mára, brankář Mlátička, Fanda, Míša, Náměstek
červení – kap. Martin (ten skutečný), zároveň i parciální brankář, druhý brankář Olaf, Tomáš (ten druhý Martin), Lubo, Skeptik

Na úvod si musím posypat hlavu popelem a hluboce se omluvit, zcela oprávněně si stěžoval Olaf, že už ty moje bláboly nebude číst, když  o něm píšu jako o tom tlustým ortopedovi, navíc ještě o tom tlustějším z těch dvou. A má pravdu, je to fakt ode mne ošklivé, dělat si legraci z jeho slabiny. Všichni víme, že je to výborný operatér, ortoped (i když Honza Gaza by se možná lehce pousmál), zachránce historických horských nemovitostí, skvělý běžec a sportovec, podnikatel roku, filantrop, lidumil. No, akorát mu holt trošku chutná, no. Samozřejmě je to jen nadsázka, abych dodal trošku vtipu do těch popisů (k tomu je třeba podotknout, že obdivuju Gadžiho i Dykota za jejich pravidelné srandovní reporty, je to fakt těžký každý týden zajímavě psát o tom, že se sešla parta starejch tlustoprdů naředěných několika běhavejma mlaďochama, co hoďku a půl chodí po tělocvičně, funí, potí se a hádají se o to, kdo koho někam trošku strčil, dají nejaký góly a pak někdo vyhraje, někdo prohraje, teda kromě mě a Máry, my prohrajeme vždycky, něco vypijem v Evropáku a konec). Olaf samozřejmě není tlustý, je spíš jen tak ušlechtile prorostlý a unikátní jako Kobe Beef. Takže jednou a provždy, už nikdy žádný tlustý ortoped….

No, a teď ke hře. Poměrně rychlé rozlosování, já spadnul do žlutého týmu k Márovi, takže výsledek se zdál tak nějak jasný už od začátku. Jak já bych si rád někdy zahrál proti sobě, abych měl vítězství jasné.

U červených nastoupil do brány tlustý ortoped (myslím ten tlustější z těch tlustých ortopedů, ten trošku míň tlustej hrál u nás žlutých) a to bylo pro žluté docela fajn, protože z prvních osmi míčků, na které si šáhnul, byl jeden, co nesl na rozehrávku a sedm si jich vyndal z branky. Pak rozhodl červený kapitán, že jde do brány on a tam se dost činil, musím říct, že tam byl dost nepříjemný a důsledný a naše skore rostlo už mnohem pomaleji. A Olaf chodil na naší polovinu poměrně svižně a šoupnul mi tam pár gólů, Štěpán ovládal jako normálně celou šířku hřiště bez toho, že by musel chodit, Lubo lítal freneticky jak nadrženej leopard ve výběhu říjnejch samic. To naštěstí ukončil Fanda naprosto precizní dělovkou na Lubovo legendární guliska a nekompromisně ho složil k zemi jak malého kolouška v jarní naháňce. A zatímco se snažil Lubo na pokraji mdloby nadechnout, my ostatní jsme si aspoň krapet vydechli a mohli probrat zážitky z posledních týdnů. Ale protože jsme fér a čestný chlapi, tak sme se dohodli, že příště mu dovolíme si je maličko rozhoupat. Teda stejně to moc nepomohlo, chvilka na střídačce a Lubo už zase lítal po palubovce jak Zoro Mstitel. Na druhou stranu, naši kluci hráli fakt slušně, sice párkrát netrefili prázdnou branku, ale zase několikrát pokořili branku plnou, takže cajk. Červeňáčci začali krapet nervóznět, proběhlo tam nějaké taktické pojebávání, maličko stahovali, ale poločas končil nějak jako 7: 4 pro žluté.

V druhé půlce se začalo dost dařit červeným, postupně nás dotáhli a srovnali, my začali bejt asi víc unavený, chybělo tam trošku i toho štěstíčka, takže asi patnáct minut před koncem vedli červený o dva nebo tři góly, a já to začal vidět černě, resp. tak jako vždy. Jeden gól jsme červeným neuznali, když Lubo trefil nějakou tyčku za mými zády, celý náš tým ale vytvořil naprosto přesný geometrický výpočet, podle kterého jsme prokázali absolutní nemožnost toho, aby se míček dostal do branky, Lubo byl sice jedinej, kdo to viděl, jak to bylo, ale poměrně brzy to vzdal. Ale nakonec by to konečný výsledek nezměnilo, a historie se neptá, jak to bylo doopravdy, historie zná jen vítěze. 

Z toho, jak všichni makali, se pomalu začala potit i palubovka, a Olaf na ní hodil parádní rybičku a natrhnul si stehno, maličko si pobrečel a poválel po zemi, nám to nevadilo, protože naše síly i dech už dávno byly v šatně a sprše, ale Lubo byl nekompromisní, nechal ho odvalit na střídačku s tím, že dýchá, zbytek se vyřeší až po zápase a ať neprudí, a hrálo se dál.

V poslední čtvrthodince se zase trošku zvedli žlutí, já jsem se začal vytahovat víc ke středu a pálil svoje nepřesné, ale snad trošku důrazné ranky směrem k červeným, jednu si Martin srazil zpod koše do brány, jedna se tam nějak prokulila sama, ale hlavně jsem trefoval živé cíle. A podle pravidla padni komu padni jsem to spravedlivě dělil mezi spoluhráče a protihráče, Náměstek je ještě mladý chlapec a přesnou střelu na komoru ustál jen s malým zakolísáním a tichým zaskučením, ale Štěpána, který přeci jen při své výšce konstrukčního modelu Eifelovky má stabilitu horší, tak toho jsem složil k zemi jak žirafu na poušti Gobi. Je to s těma mejma střelama stejný jak s mojí poslední pistolí, ráži má sice nejsilnější, co se dá legálně koupit, a když jsem jí přihlašoval, tak se policajti smáli, jestli na procházce se psem na Rolavě očekávám útok nosorožce, protože na ledního medvěda a nebo hrocha stačí ráže poloviční. Ale stejně by mě ten nosorožec rozdupal, a já bych před tím skolil celou mateřskou školku i s vychovatelkou, uklízečkou i kuchařkou na druhým konci města, protože ta přesnost tam prostě není.

Takže nakonec jsme srovnali a začal to být boj na život a na smrt, Lubo zapomněl na ireverzibilní zhmožděniny svého moudí a držel se pozice míče, ať byl kdekoliv, dokázal napadat všechny naše hráče v jeden moment, prostřelil Márovi a mě v zákrytu míč škvírou mezi nohama velikosti mexického dolaru přesně do brány, Štěpán dával nekompromisní střely, Tomáš si mě zkušeně položil v bráně a přehodil mě srandovním obloučkem, a Olaf měl pocit, že červený hrajou strašně líně, nedůsledně a pomalu a vrhnul se znova do boje, načež se záhy ozvalo jemné prasknutí a šel znova k zemi, tentokrát se válel dýl a křičel ještě usilovněji, prý si utrhnul nějaký hamspring. To sice nevím co je, jestli něco k jídlu nebo tak, ale už si nezahrál a my to nakonec dotáhli na krásných 16:14 pro žluté a přepsali dějiny – žlutý dres, já, Mára a vítězství. Nádhera, paráda, a asi už tam přestanu chodit, abych si to už nepokazil.

Pak zase odjezd do Evropáku, kde bylo poměrně málo hrajících, ale dorazilo několik nehrajících, mluvilo se tak nějak obecně o všem, výjimečně se moc neprobíral proběhlý zápas, protože Olaf prohrál. A ze samé radosti, že se zranil a nebude se muset jebat někam do tramtárie běhat v mrazu jak truhlík na běžkách sto kiláků do kopce, tak polil Máru komplet celého pivem. A protože se nejmenuje ten tlustější z těch tlustých ortopedů ale Olaf, tak platil piva. Teda aspoň doufám, protože jinak dlužím Evropáku dvě pomela a mohl by zkrachovat.

Góly:
Štěpán, Fanda 6
Mára 5
Někdo (asi Olaf) 4
Náměstek, Lubo 3
Mlátička (jako já) 2
Tomáš 1
Michal, Koumes – 0, aspoň jsem teda nic nenašel, event. to reklamujte

No a ještě report číslo 16 a 17 :

17 je snadný, protože jarňáky a počet bodů nula.

16 je ještě snažší, protože si už nic nepamatuju, nevím kdo s kým hrál, kdo dal kolik gólů, ani skóre, jen vím, že můj tým byl tým spíše outsiderů (protože já16 a 17)), ale překvapivě skoro celou dobu vedl, soupeř postupně stahoval až stáhnul a přetáhnul a vyhrál, takže vcelku na prd a není důvod si to pamatovat.

Akorát vím, že mě Míša trefil do oka jen jednou a to ještě mírně, dvě jeho střely jsem vyrazil a dal mi jen jeden gól. Ale bylo by to asi o dost horší, kdyby nehrál se mnou, ale byl by můj soupeř. A pak si ještě pamatuju, jak se Sršáň rozohnil jak kdyby zasunul do sršního hnízda a řval a nadával a trval na trestním střílení do prázdné brány kvůli tomu, že jsem ho snad nějak jemně ťuknul do florbalky nebo co, ale to je snad jako normální, ne ? Stejně je jasný, že než mejma okoralejma senilníma neuronoma projde informace z oka do mozku a následně příkaz z mozku k rukám, tak už je většina hráčů v šatně a někteří v Evropáku, tak je zbytečné mě peskovat za nějakou tu nepřesnost.

Tak jestli někdo víte, kdo s kým hrál, skore a počty gólů, tak to sem dopište.

Mlátička