BLOG

Sraz opět u mekáče, tentokrát v15:30. V tomto čase se ovšem můžou sejít akorát rentiéři a majitelé zahraničních nemovitostí, ostatní jsou touto dobou ještě v práci, takže na startu byli Vítek, Štěpán a Mára. V Drahovicích přibrali moji maličkost a ve čtyřech jsme pokračovali dále směr Olšová Vrata. U golfu jsme najeli na zpevněnou cestu, kde nám Vítek ukázal svůj běžecký tréninkový okruh a další svá oblíbená místa. Posléze jsme minuli Šemnickou skálu a po červené značce pěkným sjezdem zamířili do obce Sedlečko.

Během výletu se ukázalo, že starší účastníci výjezdu měli dostatek fyzické kondice i odvahy, a tudíž jeli v čelní skupině, zatímco mladší Pupkani se loudali vzadu  :-)  K této situaci Vítek pronesl větu: „My jedeme jak s hnojem a oni nás stejně nedojedou.“ Museli jsme zvolnit. Poklidným tempem jsme pokračovali po Královské cestě do Kuldovny. V Kuldovně nás uvítala půlka firmy Stibor a spol., bylo nám nabídnuto občerstvení a byli jsme upozorněni, že první skupina již odjela vstříc vrcholu dnešního dne, kterou byla kolaudace Lubovo bazénu v Mezirolí. Dojedli jsme jednohubky, dopili pivo a vyrazili za ostatními. Cesta již probíhala poklidně až na trochu remcání v Nivách poté, co Vítek rozhodl vystoupat po louce proti směru Kiwáka. Myslím, že to byl Mára, který vzadu vykřikoval, že ten kopec nevyjede.

Po příjezdu k Lubovi jsme byli ohromeni krásným bazénem, vodopádem a celou novou zahradou. Štěpán se nemohl udržet a skočil hned do vody. Ostatní popíjeli vychlazené pivko a pojídali gulášek se zelím. Po chvilce se ve dveřích objevila Lubova manželka s informací, že se bude podávat „baran“. Dykot okamžitě zbystřil a všichni jsme očekávali velkou dobrotu. A naše očekávání se naplnilo. Na stole se objevil vál plný dobrot a během chvíle bylo po všem. Shodou okolností po snězení všech dobrot se na terase objevil Gadži, který si mohl už jen smutně prohlížet zbytky jídla na stole.

Jako gastronomický vrchol si rodina Uhrinů připravila buchtičky se šodó, kdy šodó obsahovalo asi 40 % alkoholu, což většina z nás ještě nezažila. Jako největší milovníci této sladko-alkoholové ňamky se ukázali Olaf s Pavlem B., kteří si šodó lili i do panáků a připíjeli si jím.

Po informaci, že se na nás přijde podívat rozvedená sousedka, začaly padat návrhy na šodó body shots se sousedkou. Možná by mohlo dojít i k polévání celé sousedky, protože je po plastice obou prsou, a to bychom měli vidět, takže jsem se raději rozloučil a odjel směr domov.

Co se dělo po mém odjezdu nevím, třeba někdo časem něco pustí.

Jinak, Lubo, velké díky za úžasnou hostinu k Jardovo padesátinám.

Honza

Scházíme se ve stínu u Mekáče kolem půl páté. Obvoláváme nahlášené kamarády a zjišťujeme ztráty. Protože odjezd vlaku z dolňáku je ještě za dlouho, vyrážíme ve složení Koumes, Honza, Vítek a já po cyklo směr Nová Role, kde chceme nastoupit. Jsme tam moc brzo. Jedeme dál po cyklo a u zastávky Nejdek – Suchá nás teprve míjí vlak v protisměru, takže přišlápneme a dojedeme až do Nejdku. Tam máme na nádraží ještě asi 5 minut a můžeme nastoupit do vlaku.

Na každé zastávce za Novými Hamry by prý už šlo vystoupit ( byly celkem 3 ), ale protože nám Martin koupil lístky až do Perninku, vydržíme. Z nádraží sjedeme do Plzeňky, kde si dáváme zasloužené občerstvení - tekutiny a sýrové a masové prkénko.

Posilněni jedeme směr Červená jáma a po magistrále kolem Maringotky, kde to překvapivě na pozdní večerní hodinu ještě žije. Ochutnáváme Krkavec a vykrkáváme ho až k Mrtváči. Cestu nám zpříjemní Vítek odbočkou po žluté do lesa, kde se všichni ztrácíme mezi větvemi a malými smrčky – kdo by jel kolem, určitě vyzkoušejte! Najdeme se nakonec na asflatce dole a odbočíme k Eduardu, což byl hlavní cíl dnešní výjíždky. Protože čas kvapí a jsme dost ve spěchu, ani nevypínáme hodinky, rychle se svlékáme a skáčeme do ledárny plné malých pulců.

Dále už nás čeká sjezd po žluté a lesní cestou kolem dolu Eva, vyjíždíme pod Mariánskou a po šotolině spodní cestou přes Oldříš, kolem kapličky ( kde je sjezd tak technicky náročný, že i Vítek si ustlal ). Tam někdo v protisměru pustil horký fén, nebo se tak oteplilo…? Projedeme Hroznětín, kolem Velasu a sjezdovým tempem bezpečně do Úlu. Celkem 60 km, bez vlaku.

V Úlu už na nás čekají u stolu ostatní a Ráda nestíhá nosit a přikládat v troubě na pizzu. Vše ještě korunuje Víta, který s námi oslavil svátek i blížící se narozky – Víťo – děkujem!  

Štěpán 

Po třech týdnech jsme se opět sešli v základní bezstartovní sestavě (já, Burák a Vítek) a i potřetí jsme jeli s jiným parťákem, tentokrát se k nám přidal Honza Drahoš. Cílem měl být Horní Slavkov s tím, že se tam rozhodneme kam dál. Vzali jsme to přes Tuhnice, nad Arénou a začali stoupat po Tuhnické cestě, v půlce jsme odbočili vlevo a lesní pěšinou vystoupali k Linhartu. Sjeli jsme k hlavní silnici a k nádraží K. Vary – Březová, kde jsme se rozhodovali, jestli vystoupat po panoramatické cestě na přehradou. Nakonec jsme zvolili zkratku do brdku a vydrápali se na zelenou, projeli jsme kolem Hájenky a Moučných pytlů a po asfaltu dojeli kolem bývalého popraviště do Slavkova. Tady jsme poměrně dlouho hledali hospodu, až jsme našli rovnou dvě, konkurenční vedle sebe. V hospodách byla snad půlka Slavkova (nebo spíše Hornoslavkovaček – slečen a maminek, až některým pupkánkům vypadávaly voči z ďůlků… ) Po výborné Plzniččce (Plzničkách) jsme se rozhodli ještě přece jenom pokračovat na Krudum, odkud měl být Burákem slíbený neotřelý sjezd k Lokti. Převýšení k rozhledně přes 250 m uteklo jako voda (někdy jako hodně líná voda) a za půl hodiny jsme byli na vrcholu. Kola jsme nechali odvážně napospas nenechavcům a po asi 150 schodech vyšplhali vzhůru. Shodli jsme se, že je odtud asi nejhezčí výhled z rozhleden široko daleko. Čas nás ale tlačí, zamáčkneme romantickou slzu, seběhneme dolů k bajkům, které překvapivě nikdo nechtěl a poměrně prudkým sjezdem po žluté sjedeme ke zbytkům kostela sv. Mikuláše (na mé pětistupňové škále byl sjezd tak za 4, pěšmo jsem musel jít cca 2 x 50 m :-). Projedeme samoty Nadlesí a Dvory a slibovaným sjezdíkem po zelené spadli do Lokte (v lesním šeru jsem už úplný prd viděl, tak jsem zavřel oči úplně, sevřel půlky, aby něco nevypadlo a s velkým odstupem jsem doháněl kluky). V Lokti jsme přejeli řeku a třicítkou to valili ke Svatoškám, bohužel naše strojové tempo odnesl kosák, který nestačil vzlétnout a Burák ho nechtěně ale nekompromisně zaválcoval do šotoliny. V poklidu jsme pak už dorazili do stánku pod skálou v Tašovicích, kde jsem výpravu po asi 45 km zakončili Plzní.

Zdar Capouš