BLOG

Vyjížďka ve čtyřech

Ve středu jsme se nakonec v bistru sešli v krásném počtu čtyř jízdy chtivých bajkerů. Ve složení já, Štěpán, Itsbina a Vítek jsme zdegustovali u Sršáně v bistru tamní vyhlášený zlatavý mok a po pivu a půl vyrazili přes Drahovice, kolem hřbitova nahoru nad Thermál a lesem výše až na Hůrky, kolem hvězdárny, přes Olšovky dál na Vítkovku. Následoval sjezd do Kolové, podél silnice do Hájů k prvnímu z cílů dne, tedy Funkensteinu (Fünfsteinu). Pro ty, kteří by nevěděli - zřícenina hradu (spíš už jen pár kamenů) nad ruským kostelíkem v Hájích.

Následně si Vítek vymyslel cestu po vrstevnici k Lomnickému potoku a do Březové. Vědomí pokročilého času nás přesvědčovalo spíše jet do občerstvovny nesoucí jméno Evropák, ale nakonec zvítězila touha poznat novou cestu a tak jsme sjezdovou vrstevnicí sjeli k Lomnickému potoku v místě posledních baráků v Březové. Pokračujeme cestou proti proudu k brodu. Brod nalezen. Ovšem průtok asi na pětinásobku normálu. Zouváme boty a přenášíme kola přes brod. Voda sahá po kolena, místy i výše. Vítek se meje... (modří vědí - asi aby nemusel doma  ) .

Následuje v podstatě nudná pasáž výjezdu z Březové k Obrazu a následný sjezd do Evropáku. Po půl deváte již sedíme u stolu a objednáváme pivo, jídlo.

Pěkné to bylo a kdo nebyl, prohloupil   

Martin S. 

Ve středu se sešlo 9 borců připravených vyrazit do po úterní bouřce zmáčeného terénu. Olaf navrhoval chodovské výsypky a Božíčany, ale už ani nevím proč, byl přehlasován a jako cíl byla určena Andělská hora. Kulda s Jéňou se ale nedali zmást a nenechali si ujít svou tradiční spanilou jízdu směr Loket. Od Sršáně jsme měli příslib dobré večeře, tak jsme mohli neohroženě vyrazit. Přes Drahovice a dále po zelené jsme se dostali za Pražskou silnici, kde jsme chvíli váhali, jestli pokračovat po bahnité zelené směr golfák, nebo po červené spíše šotolinové Spodní jezdecké cestě. Jelikož Olaf byl nepsaný trasér, jeho rozhodnutím jsme vyrazili po červené a po 2 km jsme stejně museli odbočit prudce doprava na golfové hřiště. Po cca  200 výškových metrech jsme se opět napojili na zelenou a po klíšťatové louce jsme valili na Andělku. Zde si Míra vzpomněl, že musí doplnit duši svého kola, tak jsme při čekání zakotvili u nového občerstvení, které tam je údajně nakonec už tři roky. Plzeňský za 37 Kč v chlazených půllitrech byl dobrý důvod se na chvilku zastavit. Po čtvrt hodince jsem nasedli na bajky a po žluté přes Štichlův mlýn se spustili dolů k řece. Cesta se však zrovna přestavovala z krásného přírodního sjezdu na makadamovou noční můru. Šutry s frakcí 63 – 350 mm z nás dokonale vytřásli duši a jenom jsme se modlili, aby kolo na kamenech „plavalo“ správným směrem. Neodpustím si vzdělávací vsuvku J „Název makadam se odkazuje na skotského stavebního inženýra Johna Loudona McAdama, který kolem roku 1800 vynalezl a aplikoval nový způsob výstavby silničního povrchu.“ Dost mojí profesionální deformace... V Šemnici jsem po přejetí Ohře nastoupili na novou hájvej, Olaf nás seřadil do šiku a jak při Závodu míru jsme letěli na Hubertus. Ani se nepřibrzdilo a odbočili jsme doprava směr Všeborovice. Na závěr nám Mára naordinoval svůj Dalovický sjezdík a dorazili jsme k Sršáňovi. Téměř okamžitě jsme byli obslouženi vynikajícími bramboráky s čínou (ani jsem nestačil zdokumentovat) a někteří se dorazili ještě klobáskami a kolem 10 jsme vyrazili k domovu. Nejspokojenější s trasou byl dneska určitě Itsbina. Má totiž tolik kol, že je nestačí servisovat a musel tak nakonec odjet trasu na vypůjčeném trekovém kole od dcery.

Capouš

Ve středu se po páté hodině sešlo u Sršáně 8 bikerů a po krátké domluvě jsme se shodli na trase na Mariánskou s cílem u Dykota, který nás slovy „Teráska, lednice, hajzl, gauč, pivo na terásce, možná se kouknu do špajzu… Přidá se někdo?“ evidentně pozval k sobě, k čemuž se ale pak urputně bránil. Úvodní část trasy kolem dalovického hřiště směrem k Resuru si vzal na triko Mára, že pak v Podlesí bude pokračovat Jarda. Bez ztráty kytičky jsme překonali díru po mostě mezi Otovicemi a Podlesím, který se staví tak závratnou rychlostí, že v roce 2039 by mohlo být hotovo. Teď již pod Jardovo vedením jsme měli pokračovat směr Velas. Ale tu se zjevil Vítek s nápadem na „žertovnou cestu“ kolem jámy v Podlesí. Evidentně se mu zastesklo po bloudění při minulé vyjížďce s Burákem a zahučeli jsme do hustého lesíka vedle jámy. Na ploše cca 500m x 500m jsme asi půl hodiny bloudili v krásně mazlavém pískovokaolínovém bahýnku. Vítek si asi vzpomněl na jeho zimní radovánky a kroužili jsme tam jak na trestných kolech při biatlonu. Kontrola stavu družstva se již neprováděla slovy „jedete všichni?“ ale „jdete všichni?“ S ubývajícími minutami se nám tak cíl vyjížďky rozpouštěl v bahnité lázni… Když jsme přece jenom našli cestu, vydali jsme se lesem podél Velasu směrem na Hroznětín. V plánu ještě byla pořád cesta aspoň na Oldříš, která ale vzhledem k pokročilejšímu času vzala za své za Velasem, kde jsme se šli aspoň vykoupat do spodního lomu. Míra nám zpestřil koupání nejdříve ukázkovým umytím svého kola a poté koupelí, při které pro jistotu ani nesundal helmu z hlavy. Jelikož Dykot hrál pořád mrtvého brouka, vydali jsme se na občerstvení za Borůvkou, kam jsem dorazili po 2 hodinách jízdy a 13 najetými kilometry... Dali jsme si smažáky a hambáče a Vítek nás pozval na Plzně. Při placení se tak rozpiňďouřil, že nechal dýško 250 Kč a nastavil tak laťku pro další placení velmi vysoko :-)

Capouš

+ fotky v galerii