BLOG

Flo. No. 18 : Nejlepší zápas měsíce

Krásnej zápas, plnej emocí, perfektních kombinací, bojovných srdíček, trochu té bolesti, ale hlavně ten skvělý výsledek, fakt to byl nejlepší zápas měsíce. Pravda, také zatím jediný.

Report jsem dostal za úkol já, protože Mára říkal, že stejně dělám v práci hovno, tak ať se nevymlouvám a koukám ho napsat hned dneska. No asi má pravdu, zase tam ale chodím skoro zdarma, tak se to vyrovná.

Sestava:
žlutí – kap. Mára, brankář Mlátička, Fanda, Míša, Náměstek
červení – kap. Martin (ten skutečný), zároveň i parciální brankář, druhý brankář Olaf, Tomáš (ten druhý Martin), Lubo, Skeptik

Na úvod si musím posypat hlavu popelem a hluboce se omluvit, zcela oprávněně si stěžoval Olaf, že už ty moje bláboly nebude číst, když  o něm píšu jako o tom tlustým ortopedovi, navíc ještě o tom tlustějším z těch dvou. A má pravdu, je to fakt ode mne ošklivé, dělat si legraci z jeho slabiny. Všichni víme, že je to výborný operatér, ortoped (i když Honza Gaza by se možná lehce pousmál), zachránce historických horských nemovitostí, skvělý běžec a sportovec, podnikatel roku, filantrop, lidumil. No, akorát mu holt trošku chutná, no. Samozřejmě je to jen nadsázka, abych dodal trošku vtipu do těch popisů (k tomu je třeba podotknout, že obdivuju Gadžiho i Dykota za jejich pravidelné srandovní reporty, je to fakt těžký každý týden zajímavě psát o tom, že se sešla parta starejch tlustoprdů naředěných několika běhavejma mlaďochama, co hoďku a půl chodí po tělocvičně, funí, potí se a hádají se o to, kdo koho někam trošku strčil, dají nejaký góly a pak někdo vyhraje, někdo prohraje, teda kromě mě a Máry, my prohrajeme vždycky, něco vypijem v Evropáku a konec). Olaf samozřejmě není tlustý, je spíš jen tak ušlechtile prorostlý a unikátní jako Kobe Beef. Takže jednou a provždy, už nikdy žádný tlustý ortoped….

No, a teď ke hře. Poměrně rychlé rozlosování, já spadnul do žlutého týmu k Márovi, takže výsledek se zdál tak nějak jasný už od začátku. Jak já bych si rád někdy zahrál proti sobě, abych měl vítězství jasné.

U červených nastoupil do brány tlustý ortoped (myslím ten tlustější z těch tlustých ortopedů, ten trošku míň tlustej hrál u nás žlutých) a to bylo pro žluté docela fajn, protože z prvních osmi míčků, na které si šáhnul, byl jeden, co nesl na rozehrávku a sedm si jich vyndal z branky. Pak rozhodl červený kapitán, že jde do brány on a tam se dost činil, musím říct, že tam byl dost nepříjemný a důsledný a naše skore rostlo už mnohem pomaleji. A Olaf chodil na naší polovinu poměrně svižně a šoupnul mi tam pár gólů, Štěpán ovládal jako normálně celou šířku hřiště bez toho, že by musel chodit, Lubo lítal freneticky jak nadrženej leopard ve výběhu říjnejch samic. To naštěstí ukončil Fanda naprosto precizní dělovkou na Lubovo legendární guliska a nekompromisně ho složil k zemi jak malého kolouška v jarní naháňce. A zatímco se snažil Lubo na pokraji mdloby nadechnout, my ostatní jsme si aspoň krapet vydechli a mohli probrat zážitky z posledních týdnů. Ale protože jsme fér a čestný chlapi, tak sme se dohodli, že příště mu dovolíme si je maličko rozhoupat. Teda stejně to moc nepomohlo, chvilka na střídačce a Lubo už zase lítal po palubovce jak Zoro Mstitel. Na druhou stranu, naši kluci hráli fakt slušně, sice párkrát netrefili prázdnou branku, ale zase několikrát pokořili branku plnou, takže cajk. Červeňáčci začali krapet nervóznět, proběhlo tam nějaké taktické pojebávání, maličko stahovali, ale poločas končil nějak jako 7: 4 pro žluté.

V druhé půlce se začalo dost dařit červeným, postupně nás dotáhli a srovnali, my začali bejt asi víc unavený, chybělo tam trošku i toho štěstíčka, takže asi patnáct minut před koncem vedli červený o dva nebo tři góly, a já to začal vidět černě, resp. tak jako vždy. Jeden gól jsme červeným neuznali, když Lubo trefil nějakou tyčku za mými zády, celý náš tým ale vytvořil naprosto přesný geometrický výpočet, podle kterého jsme prokázali absolutní nemožnost toho, aby se míček dostal do branky, Lubo byl sice jedinej, kdo to viděl, jak to bylo, ale poměrně brzy to vzdal. Ale nakonec by to konečný výsledek nezměnilo, a historie se neptá, jak to bylo doopravdy, historie zná jen vítěze. 

Z toho, jak všichni makali, se pomalu začala potit i palubovka, a Olaf na ní hodil parádní rybičku a natrhnul si stehno, maličko si pobrečel a poválel po zemi, nám to nevadilo, protože naše síly i dech už dávno byly v šatně a sprše, ale Lubo byl nekompromisní, nechal ho odvalit na střídačku s tím, že dýchá, zbytek se vyřeší až po zápase a ať neprudí, a hrálo se dál.

V poslední čtvrthodince se zase trošku zvedli žlutí, já jsem se začal vytahovat víc ke středu a pálil svoje nepřesné, ale snad trošku důrazné ranky směrem k červeným, jednu si Martin srazil zpod koše do brány, jedna se tam nějak prokulila sama, ale hlavně jsem trefoval živé cíle. A podle pravidla padni komu padni jsem to spravedlivě dělil mezi spoluhráče a protihráče, Náměstek je ještě mladý chlapec a přesnou střelu na komoru ustál jen s malým zakolísáním a tichým zaskučením, ale Štěpána, který přeci jen při své výšce konstrukčního modelu Eifelovky má stabilitu horší, tak toho jsem složil k zemi jak žirafu na poušti Gobi. Je to s těma mejma střelama stejný jak s mojí poslední pistolí, ráži má sice nejsilnější, co se dá legálně koupit, a když jsem jí přihlašoval, tak se policajti smáli, jestli na procházce se psem na Rolavě očekávám útok nosorožce, protože na ledního medvěda a nebo hrocha stačí ráže poloviční. Ale stejně by mě ten nosorožec rozdupal, a já bych před tím skolil celou mateřskou školku i s vychovatelkou, uklízečkou i kuchařkou na druhým konci města, protože ta přesnost tam prostě není.

Takže nakonec jsme srovnali a začal to být boj na život a na smrt, Lubo zapomněl na ireverzibilní zhmožděniny svého moudí a držel se pozice míče, ať byl kdekoliv, dokázal napadat všechny naše hráče v jeden moment, prostřelil Márovi a mě v zákrytu míč škvírou mezi nohama velikosti mexického dolaru přesně do brány, Štěpán dával nekompromisní střely, Tomáš si mě zkušeně položil v bráně a přehodil mě srandovním obloučkem, a Olaf měl pocit, že červený hrajou strašně líně, nedůsledně a pomalu a vrhnul se znova do boje, načež se záhy ozvalo jemné prasknutí a šel znova k zemi, tentokrát se válel dýl a křičel ještě usilovněji, prý si utrhnul nějaký hamspring. To sice nevím co je, jestli něco k jídlu nebo tak, ale už si nezahrál a my to nakonec dotáhli na krásných 16:14 pro žluté a přepsali dějiny – žlutý dres, já, Mára a vítězství. Nádhera, paráda, a asi už tam přestanu chodit, abych si to už nepokazil.

Pak zase odjezd do Evropáku, kde bylo poměrně málo hrajících, ale dorazilo několik nehrajících, mluvilo se tak nějak obecně o všem, výjimečně se moc neprobíral proběhlý zápas, protože Olaf prohrál. A ze samé radosti, že se zranil a nebude se muset jebat někam do tramtárie běhat v mrazu jak truhlík na běžkách sto kiláků do kopce, tak polil Máru komplet celého pivem. A protože se nejmenuje ten tlustější z těch tlustých ortopedů ale Olaf, tak platil piva. Teda aspoň doufám, protože jinak dlužím Evropáku dvě pomela a mohl by zkrachovat.

Góly:
Štěpán, Fanda 6
Mára 5
Někdo (asi Olaf) 4
Náměstek, Lubo 3
Mlátička (jako já) 2
Tomáš 1
Michal, Koumes – 0, aspoň jsem teda nic nenašel, event. to reklamujte

No a ještě report číslo 16 a 17 :

17 je snadný, protože jarňáky a počet bodů nula.

16 je ještě snažší, protože si už nic nepamatuju, nevím kdo s kým hrál, kdo dal kolik gólů, ani skóre, jen vím, že můj tým byl tým spíše outsiderů (protože já16 a 17)), ale překvapivě skoro celou dobu vedl, soupeř postupně stahoval až stáhnul a přetáhnul a vyhrál, takže vcelku na prd a není důvod si to pamatovat.

Akorát vím, že mě Míša trefil do oka jen jednou a to ještě mírně, dvě jeho střely jsem vyrazil a dal mi jen jeden gól. Ale bylo by to asi o dost horší, kdyby nehrál se mnou, ale byl by můj soupeř. A pak si ještě pamatuju, jak se Sršáň rozohnil jak kdyby zasunul do sršního hnízda a řval a nadával a trval na trestním střílení do prázdné brány kvůli tomu, že jsem ho snad nějak jemně ťuknul do florbalky nebo co, ale to je snad jako normální, ne ? Stejně je jasný, že než mejma okoralejma senilníma neuronoma projde informace z oka do mozku a následně příkaz z mozku k rukám, tak už je většina hráčů v šatně a někteří v Evropáku, tak je zbytečné mě peskovat za nějakou tu nepřesnost.

Tak jestli někdo víte, kdo s kým hrál, skore a počty gólů, tak to sem dopište.

Mlátička

Flo. No. XV. : FK Chmel Blšany v oslabení kontra FC Barcelona

Musím říct, že to Pomelo má fakt sílu, protože po třech v rychlém sledu jsem byl tak napálenej, že jsem zapomněl, jestli jsem hrál červený nebo žlutý. Musel jsem přistoupit k čichové expertíze dresů, abych to odhalil.

Červení: kap. Fanda, zabiják a hvězda letošní sezony Sršeň, Martin Koumes a já, neškodná mírumilovná Mlátička

Žlutí: kap. nyní můj oční chirurg Míša, hypersonický Lubo- budoucí operatér mé kýly, ten štíhlejší z ortopedů Mára, co mi bude muset operovat mrtvé koleno, nejrychlejší chodec Dykot, co mi bude operovat něco dalšího, aby to bylo širší, delší a fungovalo to, Tomáš řečený Martin, co mi asi něco spočítá

Takže draft, první volí Michal logicky Luba, Fanda bere Sršáně, další jde Mára a pakt už to tam nějak padá, zvláštnost byla moje volba, kdy jsem šokován šel do týmu ještě v době, kdy na střídačce seděl Martin a Dykot, takže poprvé v sezóně jsem v draftu předstihnul nejen menší polovinu těch, co nepřišli ani nikdy nechodí, ale dokonce i dva živé přítomné hráče. První moje malé vítězství dne.

Při pohledu na rozlosování a nás tři chodce a rychlíka Fandu proti hvězdné sestavě nezastavitelného, testosteronem a mládím nabitého Luba, tvrdě pálicího Michala, nevyzpytatelného Máry ( jak sám říká o nejmenovaném brankáři, když hraje se mnou, hraje na hovno, když proti, tak skvěle ), tvrdě zakončujícího Dykota a důsledného Tomáše, dal jsem si cíl neprohrát víc jak o dvacet a marně žadonil o výměnu pátého hráče v poločase do našeho týmu.

Začalo to podle očekávání, Lubo lítal jako šílenec, Mára slušně nahrával, Dykot během prvních deseti minut došel až téměř k mé bráně, Michal se v bráně vrtěl jak baletka z Moulin Rouge a Tomáš slušně bránil i rozehrával. Jenže červení ukázali to pravé srdíčko, Fanda a Sršeň lítali jak rozzuřené vosy ( resp. sršni ) a za chvilku vedeme 1:0. Soupeř si stále myslel, že nás má bezpečně na lopatě a hrál poněkud profesorsky, takže po celou první poloviny Blšany vedly a Barcoška jen dotahovala, poločas končí 4:4 !

Kdyby to psal Gadži, pochválil by mě, že jsem slušně chytal, protože byl hodný, takhle se musím pochválit já, myslím, že jsem slušně chytal. Ale hlavně ostatní červený super makali, Sršeň nekompromisně útočil a skvěle bránil, Martin dobře napadal a bránil, Fandu nedovedu moc posoudit, protože se po palubovce pohybuje vyšší rychlosti než moje stará sítnice je schopna vnímat, ale jistě hrál parádně, aspoň kluci to tak říkali.

V druhé půlce se začalo u soupeře trošku slovensky motivačně pojebávat, dokonce mám pocit, že i Mára přišel s tím, že se musí udělat nějaká změna, protože jsem ho chvíli viděl místo Michala v bráně. Takže na začátku druhé půle nám žlutí maličko odskočili tuším na 5:7, naši kluci bojovali tvrdě, ale bez střídání a u některých s hendikepem nastupujícího sénia se náš pohyb zpomaloval až téměř zastavil, i Fandu jsem začal chvílemi vidět, takže asi také trošku ubral na rychlosti. Často Fanda nebo Sršeň vyrazil do útoku, několik minut vodil míček kolem soupeřovi branky, ale zbytek týmu klečel nebo ležel na naší půlce a neměl sílu ho ani podpořit pokřikem, přesto jsme ke konci opět soupeře dohnali a předehnali. Proběhlo několik sporných momentů, jako obvykle, když se nedaří, začnu to schytávat já. Nejdřív si naběhnul Michal zprava před moji bránu, moji obránci výjimečně nezasáhli a Michal vypálil svoji dělovku přesně na mé pravé oko – to má rád, letos ho trefil třikrát, levé jen jednou – ale je hodný, na pravé vidím stejně prd, levým rozlišuji ještě světlo a stín. Roztrhl mi obočí, naštípnul kořen nosu a vystřelil sklíčko z brýlí, které jsem koupil jako speciály na bojové sporty s doživotní zárukou na nezničitelnost. Ale umožnil mi se několik minut válet po zemi a skučet bolestí, předstírat mdlobu a tím zajistit mým bratrům ve zbrani několik důležitých nadechnutí. Ale hlavně mi oko přesně deformoval tak, že mi korigoval moji oční vadu minimálně o jednu dioptrii. Kdyby nebyl tak dobrý prodavač uhlí, skvěle by se uživil jako očař. Po opravě brýlí a vyčištění sklíčka, které se mi snažil Mára co nejvíc zamatlat a zakrýval to přitom snahou mi pomoci, se nám začalo opět dařit. S tím se nechtěl smířit Mára, který se nastěhoval do mého brankoviště, toho malinkatého obdélníčku, kam nesmí a kam se stěží vejdu sám, jednou mě kopnul kolenem do hlavy a srazil mne do brány a pak se zlobil, že gól platí, nic ošklivého neudělal a navíc jsem ho zrádně udeřil hlavou do kolene. Pak mi zkusil ještě rozbít hlavu florbalkou, opět na mé brankové čáře, a zase se zlobil, proč mu tluču hlavou do florbalky a bráním tím v útoku a žádal nájezd. Ten si chlapci opravdu vymohli po tom, co Dykot útočil z pravé strany, já lehce posunul druhou stranu branky asi o centimetr, Dykot vypálil do pravého rohu hřiště asi tři metry od brány, ale prý se vylekal a tím přišel o jistý gól. Při nájezdu se ale asi v polovině útoku zadýchal a netrefil, takže pohoda.

Minutu před koncem vedeme 10:9, prakticky už vleže, Dykot dostane přihrávku a nekompromisně skóruje, hvizd, konec, remíza a rozstřely. Já něco chytil, sice moji střelu Michal vychytal, ale Máru jsem zase chytil já, Dykot dal tyčku a je rozhodnuto, červení heroicky a zaslouženě zvítězili.

Odchod do hospody, kam dorazil kompletní tým vítězů a hodně očesaný tým prohrávajících. Žádný catering tentokrát nebyl, naštěstí, protože mě se stačí trošku hlouběji nadechnout a přiberu kilo. Kromě svého pomela a jedné vítězné Plzně jsem zaplatil i jednu Plzeň navíc jako obvykle, zvyk je prostě železná košile a to, že bych mohl vyhrát, si moje hlava nějak nedovede srovnat.

Jinak škoda, že mi poslední dobou přijde, že čím dál víc trváme na dodržování pravidel, furt si někdo stěžuje, že se ho někdo dotknul nebo ho lehce ťukl do florbalky, aby se nám z toho nakonec z dřívějšího boje tvrdých Vikingů nestal balet přiteplalých fotbalových balerín. Ale tentokrát to bylo krásné, já si odnesl natržené obočí na jeden stýžek, naštíplý nos a slušivý monokl, tak si aspoň připadám, že stále žiju.

Skóre: 10 : 10, na nájezdy 3:2 pro červené

Góly:
Fanda 7 (z deseti celkově ! )
Lubo 5
Dykot 3
Koumes, Míša, Mára, Sršeň, Mlátička 1

Zdar Mlátička

14. fločko. Ideální stav, sudý počet hráčů, akorát 4 na 4 bez střídání, takže dřina. Kapitáni Michal a Martin.

Už rozlosování napovídalo o rovnocenném klání obou mužstev. Žlutí: Skeptik, Mára, Jarda a Michal Na na druhé straně, vítězný tým červený: Lubo, Sršáň, Martin a já.

Hned v úvodu při losování došlo k nepříjemné situaci. Sršáň byl mezi posledníma!!! Tuhle trapnou situaci komentoval slovy: „Tak já mám nejvíc výher, nejvíc gólů a nahrávek, o všechno se starám a oni si mě nevyberou mezi prvními?“

Po tomto lehkém extempore jsme zahájili hru a začalo se ukazovat, že ani jeden mančaft to nebude mít lehké, hra byla opravdu vyrovnaná. Na naší straně vyčníval Lubo svým vířivým pohybem po celé tělocvičně. Na druhé straně byl k neudržení Mára, který prokazoval excelentní techniku hole a ohromný přehled ve hře. Dvakrát mi prostrčil míček mezi nohama po krásném blafáku a myslím, že dvakrát vymetl pavouky z rohu branky. První poločas se červení nemohli tolik prosadit, žlutým skvěle fungoval obranný prstenec. Štěpán, Jarda a Michal skvěle bránili, když k tomu přičtu Márovo potenci v zakončení, poločas vyhrávají žlutí poměrem 6:4. Červení mají v útoku Luba a nejlepšího střelce Sršáně a pouze 4 branky za poločas, katastrofa.

Do druhé půle jsme si u červených řekli pár slov k taktice a misky vah se začaly pomalu překlápět na naši stranu. Během pár minut bylo vyrovnáno a náš červený parní stroj jel dál plnou parou. Jedna akce střídala druhou. Občas jsme malinko polevili a dostali se pod tlak skvěle kombinujících žlutých.

Asi patnáct minut do konce zápasu si červení byli natolik jisti svým vítězstvím, že jsme nepochopitelně přestali hrát a žlutí vycítili svoji šanci. Během několika minut se začali dotahovat. Jedna akce střídala druhou, padal jeden gól za druhým a bylo na čase, aby nás Lubo začal trochu jebat, než to celé prosereme. To se také stalo, minutu před koncem žlutí vyrovnali a kurva… Martin na polovině zpytuje svědomí, že nechal žluté na půlce hřiště svým nedůrazem projít k naší brance, Sršáň leží vedle levé tyče v kyslíkovym dluhu, já se červenám, protože jsem taky mohl gólu zabránit, ale nestalo se. Žlutí propadli eufórii a radují se jak malí kluci. V tom Lubo zavelí: „Do riti, chlapci… No tak, poďme hrať. Zostáva ešte minúta.“ Sršáň vyskočil, Martin se nadechl a vrhli jsme se do útoku. Trochu jsme využili radujících se soupeřů a 20 vteřin před koncem jsme rozhodli o naší zasloužené výhře! UF!

V Evropáku na nás čekalo překvapení, Míra Kdovíjak nás pohostil řízečky, tlačenkou a pizzou, nakonec zaplatil i pivka a my se s plnými břichy a s pocitem krásného zápasu odebrali domů.

Ještě jednou, Míro, moc děkujeme a slíbenou písničku k narozeninám zabékáme na kolech…

Honza Gazza