BLOG

Flo č. 13

Žlutí – Olaf,  Lubo, Ráďa, Gazza, Koumes
Červení – Jarda, Skeptik, Mára, Martin zvaný Tomáš
Skóre 20:15 (poločas 8:9)

Střelci:
Olaf  8 V
Lubo 6 V
Jarda 6 P
Štěpán 5 P
Ráďa  4 V
Mára 4 P
Koumes 2 V
Martin 0 P 

Pozn.: z počítadla není jasné, zda dal Mára 4 a Martin 0, případně to bylo jinak J

Vypadalo to vypadalo, že se nás sejde 8 a bude to dřina stejná pro obě strany. Jenže se ozval Honza Drahoš a po lákání od Oldy a Skeptika neodolal a přišel. Tím lehce naklonil do té doby stabilní rovinu na svou stranu. Ale nepředbíhejme.

Kapitáni Olda a Jarda si vybrali své týmy a jelikož jsem byl na draftu poslední, zbyl jsem do Oldova týmu. Před utkáním to vypadalo, že Jardův tým je více technický a ten náš zase více bojovný (možná by se dalo říct urputný).  Utkání začalo v poklidu. Ovšem jen do té doby než Olda dal svůj první gól přes půlku palubovky. To rozohnilo do té doby klidného Štěpána, jenž se domáhal neuznání gólu. Marně a zbytečně. Gól uznán byl páč i tým červených přece může nechat brankáře v bráně kam patří a ne ho mít vysunutého až na naší polovině a tím výrazně zvyšovat tlak na našeho statečně pajdajícího brankáře Honzu. Při dalším gólu z podobného místa se situace opakuje, jen je Štěpán rozezlen více. Asi se soupeři povedlo co chtěl (dostat se nám pod kůži), a my nejsme rytíři řádu Kai s uměním psychoclony a tomuto útoku jsme úplně neodolali. Chvilku jsme je nechali hrát, uznali gól dosažený vysokou holí (protože byl hezký), nahlásil jsem faul na Jardu před naší bránou (a ten svůj nájezd s přehledem proměnil). Tak se stalo, že bylo poločasové skóre 9:8 pro team červených.

Ve druhém poločase se plíživě začal projevovat nedostatek hráčů a tedy i sil na straně červených. Na jejich flórbalky se vkradla nepřesnost a i klid v zakončení nebyl již takový. Několikrát netrefená naše prázdná brána budiž toho důkazem.  A žlutý tým přes časté vlastní chyby při rozehře postupně začal přebírat otěže zápasu. Mára sice dal 2 stejně pěkné góly po uvolnění se s míčkem za brankou, přesunem před branku a prostřelením Honzy, ale vedení se postupně překlopilo na naší stranu a bylo udržováno až do poslední minuty zápasu cca na 4 gólech. Poslední minuta a konec za stavu 15:20.

Následoval tradiční přesun do Evropáku, kde se znovu rozhořela diskuze o té střelbě a uznání gólu přes půl při počtu hráčů 4:5. Výsledek si nepamatuju, ale asi se vždy před utkáním dohodneme, zda takové góly budeme či nebudeme uznávat.

Opět to bylo krásné. A o něco krásnější pro ty, kteří vyhráli J

Howgh

Koumes               

První florbal roku 24, No. XII, Einmal ist keinmal :

Červení : kap. Koumes, Jarda, Sršeň, Michal, navrátilec tryskomyš Víťa ( teda v hospodě vypadal spíš na to, že to bude jen taková ta jednorázovka na jednu noc než celoživotní láska a pěkně návrat zpět do domácí náruče bicyklu )
Žlutí : kap. Olaf,Štěpán,Fanda,oslavenec a král střelců, polyglot a miláček davů Dykot, Mlátička

Kluci říkali, že mám napsat report, bo jinak neví, k čemu bych Vám jinak na tom flóčku byl. Ale já psát reporty vítězné neumím, jelikož to je pro mne nová životní situace, s kterou se musím nějak vyrovnat. A nadále platí, že jako jeden z nejstarších hráčů již za hranicí sénia si zase nic nepamatuju, prostě někdo hrál proti někomu, někdo zběsile lítal, někdo běhal, někdo chodil a někdo postával, někdo dal občas gól a pak to skončilo, někdo vyhrál, někdo prohrál, někdo říkal, že to bylo krásný, někdo, že to zase stálo za hovno a příště se na to fakt už může vysrat….

Ale zkusím to.

Kapitáni byli optimista a rozený vůdce Metráček Olaf ( nechci si furt dokola dělat srandu z jeho obezity, ale říkal, že konečně dosáhl 100 kg, tak proto metráček ) a takový nějak zasmušilý Koumes. Olaf vybral  young gun šíleného běžce Fandu a pavoukovitého obra Skeptika a bylo tak nějak rozhodnuto, Koumes vybral starý pušky Míšu a Sršně, pak si Olaf I přes Štěpánovo prosby vybojoval Dykota, jako že má ty narozky, a to netušil, že vybral nejlepšího střelce a hráče zápasu, měsíce I sezóny 24, překvapivě a šokujícně přidal mne jako druhého brankáře ( takže jsem nebyl v draftu poslední, poprvé v sezóně ), u červených Koumes dorozdal polibky smrti Jardovi a letos nevyzkoušenému a tudíž v draftu poslednímu Víťovi.
Opět jsem si říkal Kdy, když né dnes ?, ale se mnou v týmu už nevěřím opravdu ničemu, tak I při vedení o deset gólů tři minuty před koncem jsem měl pořád ještě šílený nervy…
V našem týmu jsme byli dva brankáři, kapitán to vyřešil tak, že jde do brány on a kdyby náhodou dostal gól, s čímž nepočítal, tak se vystřídáme. Buly, míček letí k Jardovi, ten si ho nastaví tak, jak to má rád a pálí do levého růžku, Olaf si sundavá chrániče a já jsi jdu spokojeně odpočívat do branky, to vše v druhé sekundě zápasu. Červený tým byl sice od začátku v roli outsidera, alespoň se mi to tak zdálo, a sami koukali tak nějak odevzdaně a smířeně jako stará dojnice, když jí odpojí od dojícího zařízení a naloží do náklaďáku a vezou na výlet do města, v kterém je útulný masokombinát, ale přesto bylo skóre záhy 2:0 a u mne se začaly objevovat první příznaky mého dráždivého tračníku z hrůzy, že to zase dopadne blbě...Ale pak jsme se tak nějak nadechli, Fanda lítal jako šílenec, Štěpán ovládal celou šíři hřiště jen dosahem svých paží, David začal neskutečně nebezpečně chodit, na druhé straně Víťa sice také dovedl pěkně popoběhnout tak, že při mém astigmatismu se mi občas změnil v čáru, ale tak nějak dost často bez míčku, Sršeň se taky hezky rozchodil, ale Dykot mu v chůzi stačil a krásně ho stínoval, kromě toho to tam mazal ránu po ráně do brány, prostě hrdina a borec. Mě docela několikrát pomohl Jarda, když jsem došel na soupeřovu půlku a Jarda řídil své mužstvo výkřiky Nebude střílet, všichni včetně brankáře ho poslechli a rozestoupili se a mně nezbylo nic jiného, než s tím míčkem dojít až do volné branky.
Olaf úspěšně použil mojí oblíbenou metodiku bouchání hokejkou před soupeřem a medvědí dupání na vystrašení Michala, kdy ho asi pět minut honil kolem jeho branky. Sršeň zase v rámci jednoho útoku zakopnul v plné chůzi o mojí na zemi uloženou nožku a hlavou prorazil stěnu tělocvičny, to ho tak otřáslo, že místo toho, aby jako obvykle řval a reklamoval faul, mlátil hokejkou, odcházel do šatny a požadoval trestní střílení do prázdné brány a vyloučení viníka na deset minut, tak jak malé nevinné koťátko vstal, vzal do ruky míček a snažil se ho donést do naší branky…
Jinak další průběh byl vcelku bez překvapení, my jsme ztrátu rychle dohnali na 2:6, poločas byl 4:8 a tak to pokračovalo až do vítězného konce žlutých. Záhy se začal u červených hledat viník, ale já s nima nehrál, tak nikoho nenašli. V půlce sice zkoušel Olaf nějaké rady směrem ke mně, jako že si mám vybrat hned na začátku akce, jestli útočím na bránu nebo budu přihrávat a to pak po celou akci dodržet, jako by nevěděl, že veškerá moje florbalová činnost je naprosto nahodilý sled pohybů bez jakékoliv myšlenky nebo plánu, gol většinu dám z toho, že někomu přihrávám, naopak když se snažím střílet na bránu, tak někomu přihraju, většinou soupeři, ale naštěstí ho David utnul s tím, že, proboha, vedeme, tak nic neměňte. Naši kluci mi začali blahopřát už asi patnáct minut před koncem zápasu, David říkal, že určitě konečně vyhraji, jen když si to neposeru sám, no, byly to nervy, ale nakonec to dopadlo.
V hospodě nás královsky hostil Dykot, protože měl narozeniny. Kolik mu je neprozradím, protože zaprvý jsem gentleman a u dámy se o věku nemluví, zadruhý tak vysoká čísla neznám a přesně ani nevím, kolikáté jsou, vím jen to, že já tyhle slavil už před řadou let. Vzhledem k tomu, že Olaf I Dykot jedou svoji tradiční povánoční krabičkovou dietu, a jsou to tvrdí chlapci, tak se celou dobu jen prolévali Plzní, nevzali ani smítko do úst a hladově koukali po jedné v tuku z řízku namočené kukuřičce, ale myslím, že jí nakonec nedali. Takže půlka jídla zbyla, já sám sežral celý tác řízků a půroční dieta šla do pekel, ale bylo to krásný. David nás bavil vyprávěním ze své brigády v německé nemocnici, kde dva měsíce vystačil se slovní zásobou Jetzt! a Einmal ist keinmal, Jetzt použil na vysvětlení vrchní sestře, že přesně pochopil její hodinovou instruktáž, co má dělat, a Einmal ist keinmal byla odpověď pro německého důchodce s odúmrtí uší, který žádal v slzách a bolestivých křečích ukončení mytí hlavy a odpadajících uší, ale David byl nekompromisní. Prostě Einmal ist keinmal! Jinak proběhlo jednání organizačního výboru Gadžifestu, řešilo se, jestli tři nebo čtyři kapely, namitky, že to bude drahé smetl ze stolu filantrop a Hájecký miliardář, podnikatel roku Olaf s tím, že peníze nejsou problém a sponzor se vždycky sežene, bije se při tom v hruď. Výběr kapel byl složitější, vyvážit to tak, aby tam bylo něco pro uspokojení Gadžíkova vkusu, aby se za nás tam nahoře nemusel stydět, a zároveň I něco, co se podobá hudbě a něco, co se bude líbit maminám, je složité. Ale výsledná jemně vyvážená kombinace Brutal Anal Attack a Kroky Františka Janečka bude takové hezké pohlazení po srdíčku a dušičce.

Králem zápasu byl po právu vyhlášen Dykot, já jsem se stal jedním z pěti nejlepších hráčů sezóny 24 a jednoznačně nejlepším střelcem mezi brankáři, tak to bylo moc hezké.

Skóre : červení/žlutí 10/23
Góly:
Dykot: 9
Jarda: 5
Koumes: 1
Štěpán: 4  
Mlátička: 3
Fanda: 2
Michal:  asi nic ? 
Olaf: asi 5
Sršeň : asi 2
Víťa : asi 1
Ty počty gólů nejsou úplně přesný, nějak to nemůžu z fotky dopočítat, navíc mě to ani moc nebaví, důležitý je, že já dal tři !, nesrovnalosti event. reklamujte u hlavního statistika a správce

Poslední florbal roku 23, zkáza neviňátek :

Červení : Lubo,Náměstek,Mára,Mlátička
Žlutí : Olaf,Štěpán,Jarda,Sršáň

Píšu report, protože kluci říkali, že když jsem to zase všechno posral, tak ať koukám napsat aspoň report. Ale je to těžký psát report ( pozor, teď přijde malý spoiler ) po prohře, rád bych někdy napsal veselý vítězný report. Bohužel, spojení já a vítězný report je klasický oxymoron, to už nikdy nenastane. Hlavní problém reportu, pokud má opravdu popisovat hru, je to, že jsem po celou dobu zápasu v těžké hypoxii mozku, takže není kam ukládat informace. Takže vím prd.
Při draftu, který proběhl poměrně rychle, se postupně klasicky rozdělili všichni hráči včetně těch nepřítomných a já zbyl nakonec do jednoho družstva smutných. Ale rozdělení hráčů vypadalo nadějně, když jsem to viděl, tak jsem si říkal klasické Kdy, když ne dnes? No, asi nikdy.
Na palubovce proti sobě stálo mužstvo červených, skládajících se z naspeedovaných juniorů – testosteronový podtatranský Ježek Sonic, manažér roku Karlovarského kraje Náměstek, na někdejší slávu vzpomínající horal Mára, no, jen ten gólman byl nějakej divnej, ale červený dres, viděl jsem to nadějně. Na druhé straně zkušená čtveřice téměř důchodců, navíc ve žlutém, co sme mohli chtít víc. Ale záhy se ukázalo, že ta parta zasmušilých obtloustlých staříků je tým Expendables III, krutý Sylvester Olaf Stallone před liposukcí, pružný Jason Jarda Statham, mlčenlivý Dolph Skeptik Lundgren a smrtící Jet Sršáň Li. Během prvních asi deseti minut, hraných ve třech bez Náměstka – apropos, tam měla být nějaká pokutka, Olafe, ne ? -  bylo rozhodnuto, nakonec skore 10/1 hovořilo za vše, my jsme to tak nějak matlali, koncovka k ničemu, žlutí to tam skládali z rychlých protiútoků. U červených se záhy začali hledat Obvyklí podezřelí, poměrně rychle mě taky odhalili, klasické hlášky “Když jim tam prostě spadne absolutně všechno” následované dlouhými temnými pohledy směrem ke mně v bráně na sebe nenechali dlouho čekat, potom začalo “Musíme něco změnit” s těmi stejnými pohledy. Ale Mára v bráně byl úspěšný podobně jako já. Na druhé straně žlutý otylý brankář zaplnil kompletně celou branku tak, že z ní udělal obdobu těch nejvyšších úrovní minigolfu, navíc se mu povedlo vytvořit na sobě takovou vrstvu elastického tuku, kterým umí v těch ojedinělých momentech, kdy se červenému útoku povedlo trefit bránu, potažmo tedy Olafa, míček do sebe nasát a přesně ho vypálit na hokejku rozběhlého útočníka do dalšího úspěšného protiútoku. Na naší straně začalo přibývat rad typu “Kurva, Honzí, vybehni proti tomu útočníkovi “ následovaných “Kurva, do pyče, kam vybíháš, zaklekni v bráně” a “Kurva, bud rychlejší” – to jsem se snažil nesměle oponovat, že I když to je nepochopitelné, tak prostě ve svých apnoických pauzách rychlejší být nedovedu, ale odpověď “ Ale hovno, dovedeš, jen nechceš” byla jasná.

Poločas 12/2 poměrně jasně vystihuje stav na bojišti. V druhé půli jsme se trošku nadechli, něco nám tam spadlo, trošku nám pomohla žlutá obrana, která se před našimi dělovkami vždycky solidárně rozestoupila, aby měl Olaf dobrý výhled. U nás jsme tuto taktiku používali od začátku, naše obrana i útok nechávaly rády celou naší polovinu hezky prázdnou, aby červený útok měl dost prostoru předvést své florbalové srdíčko a já měl take hezký výhled.

Zajímavý moment nastal v druhé půlce, když měl Jarda dostatek času a prostoru 3 metry přede mnou, zamířil a naprosto přesně trfil cíl – to moje pěticentimetrové hovado přesně na hlavičku, odkud míček sklouzl po levém varleti do rohu hřiště, kde sestřelil k zemi Náměstka. Jardova dělovka mi způsobila obří hematom a z medicínského hlediska nemožnou frakturu elastické měkkotkáňové tyčky, piňďoch si řekl, že se na to už může taky vyprdnout, nic moc mu v životě nedopřeju, jen tuhle bolest, a zalezl do břicha a nechtěl se ukázat ani večer doma před mámou. Těšil jsem se na svých pět minut slávy, kdy omdlím bolestí, padnu k zemi, budu skučet a získám pro náš tým dvě, tři minutky oddechového času, bohužel Náměstkovi míček odstřelil kotník a ten předvedl takové profi divadlo, jako kdyby byl náš fotbalový reprezentant, a o moji bolest mě kompletně okradl, že si toho nikdo ani nevšimnul.

Takže modřina na mém piňďourovi zaujala jen moji manželku, která ji při pravidelné kontrole po mém příchodu považovala chvilku za cucflek, než jí došlo, že mne během našich společných let změnila z vyhlášeného smrtícího šumavského vlka, kterému neunikla nejedna ovečka, v zlomené tiché štěňátko, které štěká, ale nekouše. No, vlastně už ani neštěká….
Takže postupně sme dohnali červené na rozdíl cca 4 nebo 5 gólů, chvilku jsme byli v laufu a u červených to začalo vypadat na trošku nervozity, ke konci se změnili na statisty zarputile stojící na svých pozicích, kolem nich kroužili naši dva běhavci jak vrtulníky nad Saigonem při evakuaci amíků z Vietnamu, ale naše střelba byla nadále dost impotentní. I když, Olaf mi pak na záchodě v Evropáku ukazoval svoje statné tělo, na kterém bylo cca 40-50 koleček, připomínal spíš indiánského rudocha než poctivého bílého středoevropana, takže je třeba přiznat, že toho v tý bráně včera udělal fakt dost. Ale červeným stačilo v podstatě jen odpalovat na zakázané uvolnění a padali góly i z toho, takže výsledné skóre letošního roku je 14/21 ku prospěchu žlutých.

No, a v Evropáku měl Náměstek nohu v kýblu ledu, připojil se k nám Itzbina se svojí v sauně prohřáté porcelánové TEPce, kterou mu sehnal Olaf ve výprodeji v Thunu, nás už čekal Koumes, slavící své dnešní narozeniny, ke kterým mu tímto přeji, nasytil nás řízky, pizzami, pivkama a pomelama, za což mu tímto velmi děkujeme, omlouváme se za to, že se mu ani nezabékalo, to se musí příště napravit. Dokonce zaplatil I část povinných prohraných piv, to rozlítilo Olafa a trval na stornu účtu a přepočítání, jak to dopadlo nevím, musel jsem už vyrazit domů. Ale zbylá Dalovicko/Hájecká parta se Skeptikem nevypadala na nějaké velké výkony, myslím, že taky asi vyrazili brzo domů k mámám, jestli svým nebo cizím, to nevím.

Příští týden má narozeniny Sršeň, takže florbal I Evropák zrušil, tak Vám všem za realizační tým přeji krásné Vánoce a 3.1. nástup do druhého půločasu.

Skóre červení/žlutí 14/21
Góly:
Jarda: 7
Mára: 6
Štěpán: 4  
MLÁŤIČKA – brankář, já: 4
Náměstek: 3
Lubo: 
Olaf: 2
Ty součty nějak nehrajou, ale je to fuk, Sršeň rozhodl, že já dal 4, a to je hlavní.
Jinak zajímavost, u červených dal brankář a obrana přesně dvakrát tolik gólů co útok.