BLOG

Flo č. IX aneb Něco končí, něco začíná

Červení: Štěpán, Michal, Koumes
Žlutí: Sršáň, Fanda, Martin zvaný Tomáš

Sešlo se nás jen 6, což nevěstilo nic dobrého ani příjemného. Losování týmů proběhlo v režii Sršáně, který si nenápadně k sobě přiřadil Fandu. Při pohledu na rozlosování jsme si říkali, že by to mohlo jít. No, nešlo. Žlutý tým začal zhurta. Běhali sem tam jako tryskomyši, hlavně Fanda, který minule odpočíval a fakt běhat chtěl. Během prvních cca deseti minut jsme dostali 5 gólů a dali jen jeden. My jsme vyrazili do útoku, nepřesně si přihráli, ztratili míček a soupeř skóroval. Jindy si nás přihrávkama rozebrali a stříleli do prázdné brány… Poločasové skóre si nepamatuju, ale bylo to hodně (oni) ku hodně málo (my).
Zmar našeho týmu pokračoval i v druhém poločase. A nepomohla nám ani posila do brány, kdy z volejbalu krátce po půli přišel Honza Drahoš. Nám se sice nějaké góly dát podařilo, ale nestačilo to ani na přiblížení se k počtu gólů soupeře. A to ještě Sršáň později v Evropáku jen tak mimochodem utrousil, že hráli žlutí jen na 40%.
Za zmínku snad ještě stojí gól, který jsem vstřelil já a to tak, že nejprve se mi povedlo míček o desku trefit do obroučky basketbalového koše, načež si míček Tomáš (pardon Martin) srazil do brány. Dožadoval jsem se započítání tří bodů (gólů) – dva za koš a jeden za branku, ale neuspěl jsem ani s jedním. 

Včerejškem tak skončila éra výher červených dresů. Po dvou měsících konečně vyhrál žlutý tým 😊.

V Evropáku jsme se následně dohydratovali a celkem časně rozešli do svých domovů.  

Skóre 19:32
Branky: Sršáň 18 V, Koumes 9 P,  Fanda 8 V, Martin 6 V, Štěpán 6 P, Michal 4 P

Koumes

FLO č. VIII

Žlutí : kapt. Jarda, Tlouštík ortoped 1, Tlouštík ortoped 2, chvilku Tomáš, Mlátička 
Červení : kapt. Michal, Lubo, Sršáň, Náměstek, Koumes

Když tak koukám na soupisku hráčů, vlastně už není potřeba ani nic dalšího psát, dopadlo to přesně tak, jak to vypadá.

Jinak napíšu krátký stručný smutný report, protože to asi nikdo jinej neudělá. Ale nepamatuji si vůbec nic kromě obrovského pocitu zmaru, ani tím složením týmů si nejsem úplně jist, skóre si nepamatuju, natož počty gólů. Nepamatoval bych si to ani normálně, ale tentokrát jsem hned po zápase odjel na pedofilku na Krtkovu chalupu. A kombinace zapadlého obytňáku, který po třech dnech vyprostil až traktor – naštěstí Krtkova rodina disponuje prakticky vším, co si člověk dovede představit – čtyřdenního maratonu pití podivných jihočeských pivních nápojů a sledování podivných filmů z Krtkovo filmotéky, kde jsem neznal ani většinu věcí, které se tam odehrávaly, ani většinu zvířátek a lidských ras, které tam účinkovaly, ani různých fyzických postižení a nemocí, které většinou měly. K tomu otrava vepřovým tukem a uzeninami, přibrání 4 kilogramů tuku do mého podkoží, no a ze zápasu nevím vůbec nic.

Takže stručně, stálo to dost za hovno. Rozhodl už první los, kdy si Michal vybral Luba. Jarda se pokusil nepříznivou situaci zvrátit odvážnou volbou týmu, tak si vybral tři brankáře a do útoku Tomáše, který tam nebyl. Odvážnému štěstí přeje, ale tentokrát to tak nebylo. Můj draft postoupil na vyšší úroveň, kdy mne samozřejmě předběhli všichni hráči, kteří vůbec nepřišli, ale navíc si mne ani potom nikdo nevybral a musel jsem se tiše nenápadně vloudit do týmu, na který jsem zbyl. 

Hra byla taková, jak se dalo předpokládat, červení tam nandali několik gólů pro rozjezd, Mára přišel se svým oblíbeným „Musíme udělat změnu“, kdy upřeně hledí mým směrem, asi ve třicáté vteřině zápasu, potom na chvilku červení zaspali a nechali nás nadechnou až téměř ke srovnání, velice brzy to ale zase dohnali, ze žlutých vyzařovala čím dál větší rezignace, červení se často z útoku vrátili, protože jim přišel málo elegantní a zopakovali si ho v hezčím provedení, než dali gól. Já dostal přesně mířený úder na dva mé nejdůležitější orgány – na pravé oko, které mi umožňuje pracovat, a na levé varle, které mi způsobuje, že musím pracovat mnohem víc a častěji než bych chtěl. Ke konci zápasu přišel Tomáš a při pohledu na tým, kam spadl, vypadal opravdu jako ten legendární Nevěřící Tomáš. Nejhezčí gól dal Sršáň, když vypálil z místa metr za brankou a naprosto přesně trefil bránu do horního růžku. Sice svojí, ale moc hezky. A protože letěl míček metr kolem mě, tak si tu branku počítám pro sebe. Naši útočící brankáři vyrazili několikrát do útoku s přihrávkami přes celou šířku hřiště, bohužel ale většinou tak zaběhli až za soupeřovu bránu, párkrát se nepovedlo trefit prázdnou bránu, Jarda zkoušel kapitánsky vést hlavně mě, ale rady Hraj to rychlejc, si neskutečně pomalej, mi nijak nepomohly, já to fakt nedělám naschvál.

Skóre nevím, ale byl to průser, rozdíl deset a víc, kdo dal kolik gólu taky nevím, já dal dva, jeden skutečný a jeden sršňogól.

V hospodě se to zase tak nějak probralo, zjistilo se, kdo to všem ostatním zmrvil, rozhodlo se, že pozdní příchod znamená vyndat kilečko z mošničky do fondu, bohužel zrovna příště přijdu pozdě já, piva a pomela zaplatil Michal, protože je to Michal nebo proto, že se někdy narodil, tentokrát platil všechny piva, protože z nějakého důvodu Olaf netrval na tom, že  vítězná piva musí zaplati ti nevítězní.

A příště musí report napsat někdo, kdo vyhrál, aby byl trošku veselejší. Nemyslím někdo, kdo vyhrál aktuální zápas, myslím někdo, kdo už někdy vyhrál, ne jako já….

Mlátička

FLO č. VII
Žlutí : kapt. Fanda, Michal, Sršáň, Jarda, Mlátička
Červení : kapt. Olaf, Lubo, Mára, Martin řečený Koumes, Martin řečený Tomáš

Píšu report, protože ho asi nikdo nenapíše, ač si ze zápasu pamatuju jen pocit absolutního zmaru a bolesti, nepamatuju si výsledek ani kolik kdo dal gólů, nejsem si jistý ani tím, kdo s kým hrál.

Do historie vstoupí už samotný draft, alespoň tedy z mého pohledu, kde jsem se cítil stejně jako sedláci u Chlumu, Bonaparte u Waterloo a já při prvním pokusu o ztrátu panenství. Při draftu chyběli oba Martinové s tím že dorazí možná později, možná vůbec, což by ve světě, kde bylo ještě všechno v pořádku mělo snížit jejich hodnotu. Poměrně rychle se rozebrali dobří hráči, průměrní hráči, podprůměrní hráči, invalidé a jeden nepřítomný hráč. Pak začalo ticho, jednotky až desítky minut trvající ticho, pohledy do země a diskuse šeptem, což jsem sledoval já, sám, zcela osamocený a opuštěný na lavičce. Dlouho, velice dlouho, vybíral Olaf na lavičce mezi mnou a nikým, aby potom vybral nikoho. I za cenu toho, že bude hrát ve třech proti pěti. A, bohužel, se nakonec tato taktika ukázala jako správná.

Před začátkem se mi při pohledu na červené – dva postarší prošedlé obtloustlé ortopedy a naspeedovaného podtatranského Ježka Sonica – zdálo, že musíme snad i vyhrát i při kombinaci žlutý dres, já a sršeň. Ošklivá mýlka. Navíc se dobrák Michal nabídl, že do příchodu Nikoho č. 1 nebo 2 bude hrát se soupeřem, asi doufal, že se v tom týmu chytí a vydrží až do vítězného konce, navíc hned z prvního nájezdu dal skoro gól.

Dál už to bylo takové normální jako obvykle. Lubo se pohyboval po hřišti rychleji než byly schopné mé krátkozraké astigmatické gerontoidní oči zachytit, tu se teleportoval do obrany, tu do útoku, byl schopen prostřelit pět bránících hráčů a skládal tam gól za gólem. Mára, který normálně dýchavičně postává při středu hřiště, běhal jak čečetka, spravedlivě nahrával našim i svým útočníkům na góly, sám asi taky něco dal, Koumes si nacházel krásné volné pozice za mými zády a dostával jednu přihrávku za druhou, kterou zkušeně proměňoval – a moji obránci se drželi dřívější taktiky – Koumese nebraňte, stejně nedá, a zarputile jí neopustili ani po jeho sedmém gólu. Olaf, který z krabičkové diety narostl přesně do plochy branky, nepropustil skoro nic, pravda náš útok se rozhodl mu způsobit víc bolesti než gólů a velice úspěšně trefovali všechny části jeho těla.

U žlutých se moc nedařilo vlastně nic, do brány většinou nespadla ani třetí dorážka, hráči se při útoku červených měnili všichni na útočníky, při potřebě vypálit na branku byli náhle všichni v obraně. Příčinu neúspěchu nalezli poměrně brzy. Ano, byla to naše prázdná brána, komentáře Když jim tam do tý naší prázdný brány spadne všechno, my se snažíme, co můžeme, a nespadne tam nic, dlouhé vše říkající pohledy a trvalé rady pro mě, brankáře – poté, co přihraju rada Do prdele, střílej na bránu… A poté, co střelím na bránu Do prdele, musíš přihrávat.

Průběh si moc přesně nepamatuju, červení vedli od začátku a postupně to natahovali až na rozdíl asi 5 branek, pak trošku pospali a žlutí se nadechli, dorovnali, chvilku i o branku vedli, ale z mírné nervozity červených nic nevytěžili, zase začali prohrávat až nakonec prohráli o parník, ale čísla si nepamatuju, statistiku připravuje Sršeň.

No a v hospodě Martin řečený Tomáš platil piva, protože není Tomáš ale je Martin, kromě pěti vítězných piv, které potupně z rozhodnutí Olafa platili žlutí. Postupně jsme nacházeli příčiny prohry žlutých, chvíli to vypadalo, že vlastně i žlutí vyhráli při dostatečné kreativitě Sršňova bodování. S průběžnými odchody jednotlivých hráčů padala vina na ty, co odešli, já odešel plakat k mámě jako třetí, tak dál nevím, i když trošku tuším….

Zdar Mlátička